Víme v seznamování, co vlastně chceme, koho hledáme a chceme najít?

Sakra do pr…, fakt nevím, ale nic hnusnějšího si pánbůh nemohl vymyslet, než ty domácí mrňavý potvory, co se Naschválníčci jmenují. Není to vidět, neslyšíte je, ale ty hajzlové vlezou všude. Hlavně po ránu jsou akční.

Naschvál přemisťují věci sem a tam, kde si co srovnáte a uklidíte večer, ráno nenajdete, kam co si položíte, za chvíli to tam není, a oni vám to klidně, ty hajzlové mrňavý, naschvál přesunou i o místnost vedle. Hlavně ti pitomci jsou nejakčnější, když pospícháte. A to jsem pospíchal, protože mezi tím, co jsem hledal i to, co snad nejde, tak jsem oživil ze spaní počítač, klikl na vzkazy a jo, bylo.

Odpověď na inzerát na jedné seznamce… Sedl jsem si do židle, natáhnu ruku pro čtecí brýle, protože po ránu někdy oči déle spí než tělo, a písmenka jsou nějak obzvláště malá, než byli den před tím, a no co si myslíte. Brýle nikde. Zase Naschválníčci. Lítal jsem po bytě, prošmejdil chodbu, nakoukl i na toaletu už ze zoufalství, kam jsem je zas dal, ale při tom jsem věděl, že byly u počítače na svém místě. Ale třeba je najdu za chvíli, takže jsem se pokusil odlepit oční víčka od sebe a zaostřit na monitor.

Psala mi dáma v podobném věku jako já, což znamenalo někdy na pusu, někdy na zabití, dokonce z Prahy. No vida, pomyslel jsem si. Čas prý na setkání má, jen se domluvit. Jejda, takže jak na to, a kde se sejít, pomyslel jsem si a z toho dumání jsem se podrbal ve vlasech. Dopr… Málem jsem si shodil brejle na zem. Tak ty hajzlíci naschválníčci mi je schovali na hlavu? Že jsem o tom nevěděl.

Začetl jsem se do odpovědi dámy a ona byla pro osobní setkání někde v Praze. Zabodovala obzvlášť, protože sama navrhla setkání pod ocasem na Václaváku.

No jo, asi milovala buď koně, nebo ten ocas.

Naschválníčci se tužili, takže po hodině hledání čehokoliv na sebe jsem za sebou oblečen zaklapl dveře, v ruce žmoulal lísteček s opsaným telefonním číslíčkem na onu tajemnou, a než si to přifrčel autobus, jal jsem se founovat mobilem do dáli k neznámé dámě. Po 4 vyzvánění to v telefonu luplo a ozval se jemný hlásek..

      „Halo? Prosím?“

     „Dobré ranko,“ slušně jsem řekl a představil se. Chvilku dáma načítala data, než si uvědomila, komu poslala telefonek a kdo by ji tak drze rušil při sobotě.

     „Jé, dobré dopoledne, nevadí, jsem ráda, že voláte. Jak se máte? Jste v Praze? Já jsem doma,“ podala hlášení volající dotyčná o své domácí situaci.

     „Děkuji, přímo skvěle, neboť jedu do centra, juknu kde co je a pak si vás vyzvednu pod tím ocasem,“ oba jsme se tomu zasmáli, jak jsme se ohledně ocasu shodli navzájem.

     „Tak jo, a kdy?“ Ta akční reakce mě tak překvapila, že jsem málem nenastoupil do busu, který mezi tím přijel.

Celou cestu k metru, až do té chvíle, kdy signál udělal šlus, jsme s Magdou, jak se dotyčná jmenovala, prokecali čas o všem možným. Domluvili jsme si čas setkání, i místo setkání. Než ten čas nastal, coural jsem po Praze, a říkal si pro sebe, přijde, nepřijde… Když jsem v určenou hodinu dorazil na smluvené místo setkání, bylo tam lidí jak much. Jukal jsem kolem sebe, když v tom mě někdo plácnul po zádech a přede mnou stála ona, Magda.

     „Čus, tak jsem tu. Magda,“ řekla s úsměvem a tím mě dostala. Sportovně oblečena na lehko, na hlavě roztomilou čepku proti sluníčku, z které koukaly černé kadeře přes ramena, nosík jak bambulku, a s očkama plných čertíků, na mě zvědavě jukala, co ze mě vypadne.

     „Prima, já jsem tu též a jen pro tebe. Jdeme se někam občerstvit, co ty na to“ chtěl jsem říci zlato, ale netroufl jsem si.

     „Taky by sis dal čaj, kávu nebo pivčo?“ optala se mě Magda.

Jo, holka, já to mam jasný, Nealko.

     „Ty pivčo nepiješ?“ Udivila se zjevně mé odpovědi Magda.

     „Ne. Já moc alkohol fakt nemusím.“

     „Počkej, ani pivo? Co piješ, když jdeš třeba někam na zábavu nebo jak jsi říkal, že tě baví tancování, na tanec?

A sakra, teď řeknu, že nejraději kolu a Magda sebou švihne na chodník.

     „No, kolu, protože já fakt tak nějak alkohol nemusím. Ale když to na mě přijde i nějaké to deci si dám,“ zachraňoval jsem situaci, jak jen to šlo.

      „Hmmm, to ale s Tebou nic asi nebude, co?“

Už, už jsem se chtěl po téhle reakci optat, zda Magda není z Ústí a náhodou nedělala u Technických na pasu, ale ještě, že jsem to neudělal. To byl také jeden super zážitek.

     „Jdeme na čaj do super čajovny, ten tě osvěží,“ zavelela Magda. Zahákla se do mě, a zatáhla mě do spodní části Václaváku, kde byl v průchodu baráku malý dvorek, a z něho se vcházelo tam do čajovny.

Vešli jsme dovnitř. Hubeňoučký vysoký vousáč jak kostelní věž nás uvítal a pozval dál. Vonělo to tam moc příjemně. Zavedl nás do místnosti se stolky a s takovým vyvýšeným podiem, kde byly polštáře všude rozházeny tak, že jsme mohli naše polotuhá těla hezky rozložit i do pololežmo, a pít čaj ze země. Což jsme ihned udělali. Vybrali jsme si mátový čaj, obsluha vousatá donesla vše na obr tácu, takže první otázka ze mě vypadla hned po prvním loku.

     „Tak povídej, Magdi, jak je,?“ zeptal jsem se a udělal si pohodlí.

Magda se ihned opičila, natáhla si nožky před sebe, opřela si tělo o zeď a já jsem poslouchal příběh, že jsem si po tom všem říkal, ty vole, nakonec vlastně to vše, co jsi prožil a potkal, není tak zas zlý proti tomuhle. Pořád si myslíš, proč ty ženský něco chtěj a při tom se bojí, ale tohle, tohle je síla. To jsou fakt ty chlapi schopni tohle udělat, co slyším?

Měl jsem z toho fakt mražení po těle. Ještě, že ten čaj tam byl teplý. Magda fakt, klobouk dolu, si užila víc jak já.

Tak si představte lidičky, co mi řekla. A zase jsem se s toho jejího vyprávění, co bylo dál, pocintal čajem. Já se na to fakt vyto…

(pokračování bude následovat, jen vydržet)