Železné plíce dávaly pacientům naději na přežití. Někteří v této komoře ale prožili prakticky celý svůj život
Život, to je pohyb - hlavně pro děti. Pokud ale přijde nemoc, může člověka upoutat i celoživotně na lůžko. Někteří dokonce trávili život v tak zvaných železných plících, v zařízení, jež bylo hojně využíváno v první polovině minulého století a které pomáhalo lidem po obrně a dalších závažných onemocněních. Jaký musel být život v kovové krabici?
Železné plíce jsou vlastně podtlaková komora, do níž bylo kromě hlavy umístěno celé tělo pacienta. Většinou šlo o pacienty po obrně, jimž ochablé svaly nedovolovaly dýchat. Ve vzduchotěsné komoře byl snižován tlak, čímž docházelo k roztahování celého těla a s ním i plic, které pak tímto procesem samovolně nabíraly vzduch. Toto z dnešního pohledu neskutečné lékařské zařízení tak zachraňovalo životy nejen dospělým, ale v době epidemie obrny hlavně dětem.
Dodnes v nich lidé žijí
Ačkoliv v první polovině 20. století bylo toto zařízení využíváno velmi hojně, v současné době v železné plíci žije jen několik lidí na celém světě. Obecně se totiž samozřejmě využívají moderní zařízení, která pracují na principu přetlaku, jenž do nemocných plic vzduch sám vžene. Jde tedy o přesně opačný systém, zařízení neomezují přístup k pacientovi a ten tak není uzavřen v komoře. Pro lidi, kteří by tak měli trávit i řadu let, je to samozřejmě nedocenitelné. Vždyť ještě v padesátých letech minulého století bylo kvůli možnosti přežití v železné plíci uvězněno přes dvanáct set lidí.
Dávný vynález
I když se využití tohoto principu v lékařství masově rozšířilo až přibližně před sto lety, vynález je to mnohem starší. Dokonce lze konstatovat, že s touto myšlenkou přišel již v roce 1670 anglický vědec John Mayow, který ale pro získání podtlaku ještě používal zvířecí měchýře. V roce 1832 se pak Skot John Dalziel postaral o první podtlakový ventilátor, který následně výrazně zjednodušil využití uvedeného zařízení a umožnil tak i jeho rozšíření.
Princip vysavače
Uběhlo ještě téměř sto let, bylo provedeno mnoho pokusů a sestrojen nespočet nejrůznějších prototypů na témže principu, než přišel rok 1928 a s ním i železné plíce pánů Philipa Drinkera a Louise Agassize Shawa ze Spojených států amerických, dvou profesorů z Harvardu. Jejich stroj sice poháněly motory se vzduchovými čerpadly ze dvou vysavačů, ale svůj účel jistě splnily.
První zázrak
Doslova jako zázrak bylo označováno první neskutečně rychlé zlepšení téměř umírající osmileté dívky v nemocnici v Bostonu, která prodělala dětskou obrnu a její plíce byly u konce svých sil. Pobyt v železných plících odvedl svoji práci doslova během několika prvních sekund. Příběh malého děvčete logicky obletěl celý svět a přístoj měl o popularitu a zájem postaráno.
Pohon jiný, systém stejný
O tři roky později se z USA do Dánska vrátil fyziolog August Krogh, kerý se rozhodl postavit svůj vlastní přístroj, pracující na stejném principu. Jako pohon čerpadla mu ale sloužila voda z veřejného vodovodu. Svůj respirátor získali prvně i kojenci.
Více pohodlí pro pacienty
Dalším vylepšením železných plic se pak zabýval John Haven Emerson, který sestrojil přístroj pro pacienty i zdravotní personál přece jen o maličko pohodlnější. Lůžko, na němž pacienti leželi, bylo již možné vysunout a po straně komory vytvořil uzavíratelné otvory, jež umožňovaly péči o pacienta.
Zachránily mnoho životů
Železné plíce i nadále procházely vývojem a odvedly mnoho práce v letech, kdy jich bylo potřeba, tedy v době, kdy světem proběhla epidemie obrny. Dnes můžeme být jen velmi rádi, že jsou již k dispozici modernější přístroje a hlavně že se díky očkování daří s touto chorobou bojovat. Nikdo z nás by jistě nechtěl prožít část svého života v takové komoře.
Lidé se zkrátka vždy museli vyrovnávat s výzvami ve zdravotnictví.
