Žití v singlu má pro nás dar, kde nemusíme řešit vůči druhému skoro nic. Do doby, kdy…
Být sám, singles, je určitá výhoda. Ráno vstaneme bez obav, aby nás někdo nepotkal doma, jak po ránu vypadáme, je nám jedno, jak chodíme po bytě a v čem, neřešíme, kde zrovna jíme, zda u stolu, na gauči, anebo i na zemi, nikdo nás nenutí přepínat televizi, někam chodit ven, když se nám nechce, a jak si co uděláme, takové to máme.
Je to zkrátka pro někoho boží život. Začít den bez myšlenky co musím koupit, aby bylo vše doma v záloze, co komu uvařit, zda to bude k jídlu, či zda to kdo bude jíst, a to vědomí, kam si co večer dáme, odložíme, tak to zase najdeme na stejném místě, pokud doma nejsou ty skřítkové Naschválníčci, co se nedají vidět, a nestěhují věci z místa na místo, abychom je pak pracně hledali, je úžasné. Je dobré být singles, a neslyšet ta slova „Ježíš, co se to tu zas válí, to si neumíš uklidit?“ Nebo ty oblíbené věty co se nedají poslouchat, například „Kam zas jdeš, kdy se vrátíš, proč to děláš…,“ a nakonec ty věty, které by měli mít zbrojní pas, protože jsou někdy na zabití. „Kdo to byl, odkud ho znáš, co tam budeš dělat?“ A o výhodě přivést si domu někoho jiného, ať už na chvíli, na kávu, či přes noc, ani nemluvě.
Zkrátka jsme sami sebou, na nikoho se nemusíme vázat, nikým se nechávat omezovat, jak si určíme tak to bude a basta. Ale přece jen tam v koutku duše je ten neposeda červík, který nás nutí se kolem sebe rozhlížet, vidět zamilované páry, nebo dvojice, a je jedno zda v objetí, či při nákupu, a otázka na tělo je tu hned. Je to to pravé co já chci do života? Teď, v tuto chvíli kdy si tu otázku položíme, odpovíme si ano, je to to pravé, mám své priority, ale upřímně jaké? Práci, kariéru, kamarády, kteří jsou také singles, své zájmy, co mě baví, ale co dál, co za rok, dva, za pět let, a více?…
