Ve Versailles nebyl záchod, kam tedy dvořané chodili? Různě, někdy i do krbu
Už je to dlouhých čtyřicet let, co byl nejkrásnější zámek v Evropě, francouzské Versailles, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Věděli jste však, že když byl nově postavený, zapomněli architekti na jednu podstatnou věc? V celém Versailles nebylo jediné WC. Kam však chodili dvořané vykonávat svoji osobní potřebu?
Když se dnes díváme na romantické filmy o krásné hraběnce Angelice, málokoho ze současníků napadne, jak moc se film lišil od reality francouzského dvora Ludvíka XIV. v 17. století. Doslova se chce říci - navrch huj, vespod fuj. Přičichnout si k dvořanovi, oděném v drahý oděv s nákladnou parukou na hlavě, nebylo právě nejpříjemnější.
Jestliže jeho tělesný odér nepřekrýval voňavý parfém, pak jste nutně museli cítit směsici výkalů, moči a potu. Ano, šlechta příliš čistotě neholdovala, jelikož voda v jejích dobách byla brána jako něco, co je zdrojem choroboplodných zárodků, tudíž se jí vyhýbali velikým obloukem.
Krásné róby a nesnesitelný odér
Možná i právě proto byly paruky dvořanů, skrývající věčně mastné vlastní vlasy, plné vší, po těle se jim s největší pravděpodobností pohybovaly blechy a nevábný tělesný zápach lákal i jinou hmyzí havěť. Pak není divu, že nezbytnou součástí jejich každodenního vybavení bylo také umně vyrobené drbátko, kterým se škrabali a škrabali a škrabali, aby se zbavili obtěžujícího svědění. Před hmyzem nebylo kam utéct, a proto dvorní krejčí šili nádherné a drahé oděvy z materiálů, na nichž tato šestinohá havěť nebyla na první pohled tak viditelná.
Na dvoře Ludvíka XIV. ve Versailles žilo na dva tisíce dvořanů. Celkem úctyhodné číslo, za které by se nemusela stydět nejedna menší obec. A tito lidé neměli k dispozici jediné WC, na němž by si mohli ulevit. I když tedy na první pohled vypadalo Versailles impozantně, vznešeně a hodno francouzského krále, patřily k němu hromady much a neustálý zápach.
Kam na WC? Krb, váza i zahrada
Když na dvořany přišla tělesná potřeba vyprazdňování, jedinou možností, jak toho docílit, bylo uchýlit se do prostoru některého z velkých krbů, na schodiště, využít nějaké vázy nebo v rychlosti zaběhnout do okrasných zahrad se sochami. Pánové to měli v tomto ohledu mnohem jednodušší, protože se nemuseli potýkat s množstvím sukní.
Dámy na tom byly podstatně hůře. Vzhledem k tomu, že se šlechta velice často bavila tancem a šlechtičny šly přitom z náruče do náruče, často ani neměly čas někam do soukromí odběhnout, a tělesnou potřebu močení vykonaly během tance. Však co, on to už nějaký sloužící uklidí. Král Ludvík XIV. k vyprazdňování používal vlastní stoličku, na níž dokonce přijímal audience a vyřizoval státní záležitosti. Inu, proti gustu žádný dišputát.
Snad se proto ani není možné divit tomu, že údajně na jednom takovém lejnu francouzský král Ludvík XIV. ve svém věku 77 let při tanci uklouzl a poranil si nohu. Záhy do ní dostal sněť, která je i v dnešní době léčitelná pouze amputací. K té nakonec nedošlo a francouzský král Ludvík XIV. na gangrénu ve velkých bolestech nakonec umírá.