Amerika v plamenech: Hitlerův sen měl děsivě reálné obrysy
Třetí říše se během druhé světové války vážně zabývala myšlenkou napadení území USA ze vzduchu. Měl být vyvinut bombardér na velmi dlouhou vzdálenost, který by útočil na vybraná města a – slovy Hermanna Göringa – „zacpal arogantní ústa“ Američanům. Nicméně, Německo si ukouslo až příliš velké sousto a z velkolepého plánu, který nadchl samotného Adolfa Hitlera, nakonec sešlo.
Adolf Hitler měl během druhé světové války mnoho snů, které se nakonec – a také naštěstí – nenaplnily. Jedním z nich byl i ambiciózní projekt bombardéru na velmi dlouhou vzdálenost, který vešel do historie jako „Amerikabomber“. Ani Američané se neměli cítit za války bezpečně a bombardér, který by vzešel z náročného projektu, měl dávkovat údery na předem stanovené cíle a především působit na americkou morálku rozkladně, aby USA přestaly, pokud možno, pomáhat svým evropským spojencům.
Amerika v plamenech jako cíl
Představou německých vrcholných politických a vojenských pohlavárů bylo systematické ničení průmyslových center, skladišť zbraní, závodů a továren a jiných strategických míst. Bombardér měl vzlétávat ze základen v porobené Francii či z Azorů. Přímý útok na USA byl samozřejmě vyloučen, na to třetí říše prostě ani neměla zdroje.
Samotný koncept bombardéru, který by byl schopen provádět útoky na americké cíle, se objevil již v roce 1938, nicméně se jednalo pouze o hrubé nástiny, nikoliv konkrétní plány. Ty přišly až s říšským maršálem Hermannem Göringem v roce 1942, kdy si ministr letectví a současně vrchní velitel Luftwaffe postěžoval, že Německo postrádá bombardéry, které by byly schopné doletět až na americké území a tam „zacpat ústa plné arogance na druhé straně moře“. To se mělo změnit až s konstrukcí zvláštního transatlantického bombardéru Me 264, který měl dokázat, že Němci jsou schopni vyvinout vlastními silami takový vzdušný prostředek, jenž by doletěl až do USA. Zároveň se začal v Göringově hlavě rodit možná až příliš smělý projekt, který nakonec byl vtělen do plánu o 33 stránkách, kde byly načrtnuty parametry budoucího bombardéru.
Hitler se pro plán nadchl a dal zelenou vývoji stroje, který by srazil americké sebevědomí až na kolena. Bylo posléze zadáno předním německým společnostem, aby dodaly své prototypy bombardéru. Nakonec jich vzniklo hned několik: Heinkel He 277, Focke-Wulf Ta 400, Junkers Ju 390, Horten H.XVIII a konečně Messerschmitt Me 264. Z nich pouze dva byly uznány jako stroje, které mohou přejít k fázi testovacích letů. Nejslibněji se pak zdánlivě jevil Me 264. Celkem vznikly tři prototypy. První z nich byl vybaven pohonnou jednotkou Junkers Jumo 211D, kterou záhy vývojáři vyměnili za výkonnější BMW 801D. První prototyp s označením Me 264 V1 odstartoval těsně před Vánoci 1942.
Zkoušeli ho v Praze
Vysoké ambice však stroj nenaplnil, protože konstruktéři objevili řadu chyb. Letoun měl snížené manévrovací schopnosti, postrádal letovou stabilitu a ovládal se špatně. Druhý prototyp (Me 264 V2) poháněly motory BMW 801D o výkonu 1 250 kW, pracovalo se na odstranění závad, nicméně i tak nepanovala spokojenost a stroj byl dokončen bez palubních zbraní. Třetí prototyp Me 264 V3 měl mít jak kromě výzbroje také pancéřování, a to na zranitelných místech.
I když se spoléhalo především na Me 264, jeho vývoj byl nakonec zklamáním, a tak se přešlo k již zmíněnému Ju 390, který měl použít komponenty z již existujícího letounu Ju 290. Vznikly dva prototypy tohoto stroje s označeními Ju 390 V1, respektive Ju 390 V2. Prvně jmenovaný letoun měl být dokonce zkoušen v obsazené Praze, jak si do svého deníku napsal testovací pilot Hans-Joachim Pancherz. I přesto společnost Junkers získala kontrakt na zhotovení nejméně 26 kusů letounu, později byla objednávka snížena na 7.
Přehnaná náročnost projekt zabila
Opět se však v testovací fázi objevily nedostatky letounů a potvrdila se náročnost celého projektu, a to i ve finančním ohledu. Němci se proto rozhodli projekt „Amerikabomberu“ opustit a zastavili práce jak na Me 264, tak na Ju 390, přičemž uznali, že dopravit bombardér na východní pobřeží USA s nákladem bomb, který měl vypustit na vybraná města, je jen stěží realizovatelné kvůli celkové náročnosti.
Z Hitlerových představ o New Yorku v plamenech tak zbyly pouze sny, i proto, že se už blížil konec války, který jasně vychyloval mocenskou ručičku vah ve prospěch západních spojenců. USA pak do konce války zásobovaly spojence velkorysými dodávkami zbraňových systémů v rámci zákona o půjčce a pronájmu.
Zdroje: redakce, Warhistoryonline.com
KAM DÁL: Září 1938: Mobilizace! A vzápětí konec zlatých časů první republiky.
