Bylo 14. dubna 1912 a Titanicu i lidem na jeho palubě zbývalo posledních několik hodin. Nikdo to zatím netušil

Když Titanic, tehdy největší parník světa, vyplouval  ve středu 10. dubna v pravé poledne pod velením zkušeného kapitána Edwarda J. Smitha na svou první cestu z Evropy (ze Southamptonu v jižní Anglii) k poloostrovu Sandy Hook v Severní Americe, bylo na palubě 2 224 lidí, z toho 107 dětí. Někteří měli s sebou i své psy, těch bylo na lodi 12. Vyplutí tohoto kolosu oslavovali nejen lidé ze společnosti White Star Line, které Titanic patřil, ale také stovky přihlížejících v přístavu, kteří se loučili s lidmi na palubě. Mnohdy bohužel naposledy.

Luxus, až oči přecházely

O luxusu na Titanicu jsou popsány stohy papíru. Ti, kteří si mohli zaplatit cestu první třídou, měli k dispozici skutečně vše, co si jen mohli přát. Nádhernou jídelnu, bazén, kuřárnu, písárnu, ale i zimní zahradu a další a další prostory, které jim zaručovaly pocit naprosté unikátkosti. Například jídelní lístek pro cestující v první třídě nabízel na čtyřicet různých možností k výběru. Dokonce zde vycházely i noviny, sestavené ze zpráv, které zachytil telegrafista. Bohatí cestující v nich našli vše, co potřebovali vědět - nechyběly ani výsledky dostihů nebo zprávy z burzy.

Některé z jídelních salónů na lodi byly provozovány prestižní britskou společností Ritz. Na lodi byla i zimní zahrada a nemocnice s operačním sálem, kadeřnictví, temná komora a nespočet dalších možností využití času při plavbě přes oceán na nejluxsnějším parníku té doby.

Ani druhá a třetí třída na cestujících nijak nešetřily - samozřejmě s ohledem na cenu cesty. Ale i kajuty pro cestující za pouhých několik liber byly čisté, dobře větrané a osvětlené, ačkoliv šlo o místnosti v hlubokém podpalubí.

Nechybělo nic...

Denně bylo na Titanicu podáno 6 - 10 000 jídel, většinou o 4 chodech. K přípravě jídel sloužily dva největší sporáky na světě, každý z nich o devatenácti troubách. Kuchaři měli k dispozici 35 000 kilogramů masa, 5 000 kilogramů ryb, 35 000 vajec, 40 tun brambor a tuny dalších zásob. Vždyť také palubní lístek stál od 2 liber v té nejnižší třídě až po 512 liber za kajutu v první třídě.

Cesta Titanicu měla trvat 7 dní, parník byl schopen plout rychlostí až 46 kilometrů na hodinu. Neuvěřitelná byla i zásoba uhlí, kterého bylo na Titanicu 600 tun, kotle obsluhovalo 176 mužů posádky. Tuny popela denně končily v moři.

Shoda tragických okolností

Neděle 14. dubna byla pro cestující, jako každý předchozí den plavby, klidná a bezstarostná. Posádka však již věděla, že se blíží do oblasti, kde se jiné lodě setkaly s neobvyklým množstvím ledových ker. Její členové se na setkání s krami začali připravovat, výpočty se ale bohužel, jak se později ukázalo, mýlily. Stejně tak sehrála osudnou roli únava radisty Jacka Phillipse, který na kapitánský můstek nepředal důležitou zprávu o blížícím se ledovci. Hlídkujícím námořníkům navíc chyběly dalekohledy, což samozřejmě pozorování velmi omezilo.

Stometrová trhlina

Jedenadvacet minut před půlnocí uviděla posádka Titanicu zlověstný obrys ledovce. Reakce byla jasná - ihned změnit kurs. Jenže u tak velké lodi, jako byl Titanic, není možné změnit směr během několika okamžiků. Navíc velikost kormidla Titanicu bohužel neodpovídala jeho velikosti a potřebám. A tak - i když mělo na délku více než 23 metrů a na šířku beznála pět metrů - při své stotunové hmotnosti nedokázalo parník včas nasměrovat do bezpečí. Jak se mělo ukázat již v následující minutě, tentokrát již bylo na záchranu pozdě a ledovec roztrhl parník na celých stech metrech jeho pravoboku. Náraz to nebyl velký, přesto však osudný. Momentu, který určil další osud lodi i pasažérů, si mnozí cestující zpočátku ani nevšimli. Loď se ale začala potápět… Dvě hodiny a čtyřicet minut po srážce s ledovcem se Titanic, rozpůlen na dvě části, nadobro potopil pod hladinu. Dnes leží v hloubce 3 784 metrů, přečemž jeho části se nacházejí ve vzdálenosti více než půl kilometru.

Tragédii dokonala pýcha

Stavitelé i majitelé Titanicu si byli tak jisti bezpečností a nepotopitelností největšího parníku světa, že považovali za zbytečné umístit sem dostatek záchranných člunů. A tak jejich kapacita postačovala přibližně jen pro polovinu přítomných pasažérů a členů posádky. Přednost tedy dostaly ženy a děti, ale situace, tak jak ji popisovali přeživší, byla nepředstavitelná. Někteří se v hrůze z blížící se smrti vrhali do již přeplněných člunů, jiní odmítali opustit zbylé členy rodiny a námořníci je museli doslova “unášet”, aby je zachránili. Další z žen zkrátka odmítly své muže opustit a raději zemřely spolu s nimi. Posádka musela v některých případech dokonce zasahovat a zjednávat pořádek se zbraní v ruce.

Nepředstavitelná hrůza

Panika, strach a hrůza z příštích okamžiků musela být neskutečná a oprávněná. Vždyť jak se později ukázalo, staly se ty chvíle osudné 1 514 lidem, z velké části je jednalo o pasažáry ve III. třídě, kterým se ani nepodařilo dostat se na palubu. Zatímco bohatí lidé z vyšších tříd usilovali "pouze" o záchranu svého života, chudí pasažéři, kteří s sebou často do vysněné země vezli všechen svůj majetek, byť se vešel do jednoho kufru, je jej logicky nechtěli vzdát. Chodby v podpalubí taky byly na některých místech zataraseny zavazadly a vyděšení cestující se nemohli dostat na palubu.

Záchrana přišla s Carpatií

Nouzové volání Titanicu zachytila loď Carpatia, která se ihned vydala na pomoc. Díky její posádce bylo zachráněno více než 700 trosečníků. Stalo se tak 15. dubna po čtvrté hodině ranní. Poslední zachráněný stanul na její palubě až po deváté hodině. Všechny pak čekala více než třídenní plavba do New Yorku, kde Carpatii přivítaly desetitisíce lidí.

Spekulace a záhady

Kolem potopení Titanicu se ihned vyrojily nejrůznější spekulace a záhady. Pověrčiví námořníci například tragédii kladli za vinu nedodržení dávného rituálu, kterým je křest lodi. Titanic pokřtěn nebyl a to se mu (i lidem na palubě), podle jejich vysvětlení, také stalo osudným.

Ani vyplutí Titaniku se neobešlo bez momentů, které vyvolávaly obavy. Začátek jeho první cesty zdržela kolize jeho sesterské lodi Olympia s křižníkem Hawkem, což bylo podle některých lidí také varovné znamení. Už jen proto, že jejím kapitánem byl v době srážky právě Edward J. Smith, pozdější kapitán Titanicu, pro nějž měla být tato plavba poslední před odchodem do důchodu.

Ostatně sám Titanic měl jen několik málo chvil do srážky s parníkem City of New York, který se v doku nešťasnou náhodou utrhl a blížil se k Titaniku. Střetu bylo zabráněno na poslední chvíli.

Na tehdejší dobu poměrně nezvyklé bylo také složení posádky, v níž nechyběly ani ženy. Jistě si umíme představit, jak bylo po tragédii na tento nápad nahlíženo…

Traduje se, že lodní orchestr nepřestal hrát, ani když se loď potápěla. Zda tomu tak skutečně bylo, nemohli ale jednoznačně dosvědčit ani přeživší, protože ti tou dobou již museli být mimo loď.

Na tragédii nezapomeneme

Na Titanic - bohužel vinou tragédie, která připravila o život více než patnáct stovek lidí, svět nezapomene. Po objevení vraku z něj byly vyzvednuty některé předměty, jež se staly jak objekty pro bádání vědců, tak i ozdobami aukčních síní. Například jen jídelníček z osudové lodi byl vydražen za 30 000 liber. Osud Titanicu si můžeme donekonečna připomínat prostřednictvím filmů, ovšem reálnou hrůzu katastrofy nemůže vylíčit ani ten nejlépe natočený snímek.

KAM DÁL: Důležitá přírodní antibiotika, na která bychom neměli zapomínat. Pomohou i nyní.