Císař Vilém II. v dětství trpěl v péči lékařů. Svazovali ho a polévali ledovou vodou

Je potřeba připomenout, že ještě pár minut před porodem bylo královské dítě s největší pravděpodobností zcela v pořádku a k poškození jeho levé paže došlo až při porodu neodborným zásahem přivolaného lékaře. Ten se snažil rodičce ulevit a nesnadný porod co nejvíce urychlit použitím už tehdy známých porodních kleští. Jenomže se něco nepovedlo tak, jak se povést mělo, a neštěstí bylo na světě spolu s novorozeným následníkem trůnu. 

Nepovedené urozené dítě

Narodit se do panovnické rodiny s takzvanou stříbrnou lžičkou v ústech muselo být velkou výhrou. Alespoň bychom si to tak mohli představovat. Ne vždycky to tak ale bylo. Když se dítě tak trochu „nepovedlo“, nemělo to vůbec jednoduché. Tlak na dokonalost vznešených dětí byl velký. A v případě předpokládaného následníka trůnu samozřejmě ještě o to větší. Nebohý budoucí panovník Vilém II. se ale v roce 1859 narodil s postiženou rukou.

Jak na to zareagovali jeho rodiče, příští pruský a německý panovník Fridrich III. a novopečená maminka Viktorie, dcera stejnojmenné anglické panovnice? 

Pro dítě to nejlepší? 

Bylo jasné, že takhle by to nešlo. Postiženého chlapce nebylo možné s takovou pompou ukazovat poddaným, navíc v budoucnu se měl starat o celé svoje území, a tak nebylo vyloučeno, že potáhne do boje. S bezvládnou rukou by to šlo mnohem hůř. A tak matka zapojila všechny svoje kontakty do rodné země, aby přivolala – v té době nejlepší – lékaře, kterým svého syna svěřila do péče. Dnes bychom si ale nad jejich metodami nejspíš ukroutili hlavy. Dítě prošlo takovým utrpením, které bychom jistě nepřáli ani svým nepřátelům. Jak mohl malý chlapec třeba pochopit, že mu nemohoucí ručičku lékaři polévali ledovou vodou? Ani to ale ještě nebylo všechno. 

V rukou lékařů – mučitelů

Lékaři se domnívali, že budoucí vládce potřebuje zmrzačenou ručičku mnohem více zatěžovat a trénovat, aby si zvykla na pohyb, který měla zvládat. Zvolili k tomu z jejich pohledu jistě jednoduchou metodu – jednoduše mu znemožnili používat pravou, tedy tu zdravou, paži. Jak? Zkrátka mu ji přivázali k trupu tak pevně, že se nemohl vyvléknout. Jaké asi muselo být utrpení malého Viléma, který měl v dispozici jen postiženou ruku? 

A teď ještě páteř...

Aby toho všeho nebylo málo, v mírně pozdějším dětském věku se u něj začaly objevovat problémy s páteří. Chlapec se začínal hrbit. I tuhle nedokonalost se lékaři rozhodli napravit – a znovu zvolili zdánlivě snadné řešení. Železná tyč, připevněná k chlapcově trupu, žádné ohýbání páteře nedovolila. Když už dítěti takto znesnadňovali život lékaři, určitě se mohl opřít alespoň o rodiče, řekli bychom si. Jenomže ani toho se Vilém nedočkal. Otec byl zaneprázdněn svými povinnostmi a jeho matka o postižené dítě zjevně velký zájem neměla. Jestli někoho vůbec litovala, pak to byla jen ona sama. Mít postižené dítě, to rozhodně nebyl její sen. A podle toho se k synovi také chovala. 

Bez lásky v dětství, bez slitování v dospělosti

Ostatně ani sám Vilém si ke své matce žádný láskyplný vztah nevybudoval a v dospělosti dělal všechno pro to, aby šel v jiných stopách, než si ona sama přála. Stal se z něj nesmiřitelný odpůrce parlamentu a jako poslední německý císař se také dočkal začátku první světové války, na jejímž vzniku mu někteří historikové přičítají také jistý podíl. Navíc ani ve svém osobním životě nebyl žádným svatouškem, když se stala veřejným tajemstvím jeho záliba v sadomasochistických praktikách, nevěry byly na denním pořádku a lidé kolem něj měli plné ruce práce, aby skandály co nejlépe maskovali. Kdo ví, jak by se situace v Evropě vyvíjela, kdyby byl tehdy v roce 1859 jeden porodník pečlivější? 

Zdroj: wikipedie, idnes, epochaplus,

KAM DÁL: Poslední český král zemřel v chudobě, neměl ani na doktora. Jeho role je rozporuplná.