Císařpán František Josef I. umíral tak, jak žil. Jeho poslední slova nepřekvapila
Jak umírá panovník? Císař František Josef I. prožil své poslední hodiny tak, jako celý svůj život. V řádu a nikdy nekončící práci, v níž chtěl pokračovat i příští den. Co zavinilo smrt panovníka, kterému patřil trůn celých osmašedesát let a jak vlastně odešel ze světa?
František Josef I., kterého známe jako našeho „stařičkého mocnáře“ a vybavíme si nejspíše jeho podobu z portrétů, které byly pořízeny ve vyšším věku, si celý svůj titul snad ani nemohl zapamatovat. Hlavně to ale byl opravdu poctivý správce veškerého území, který sám o sobě rád mluvil jako o „ouřadovi“. A měl pravdu – mezi úředními dokumenty a jejich řádem se skutečně cítil nejlépe.
Řád a práce od rána do noci
Císař miloval pořádek, řád až vojenský, nesnášel změny a rozhodně netoužil po žádných novotách. Dokázal ale pracovat až do úmoru, což muselo mrzet ostatní členy jeho rodiny a hlavně správce a další úředníky, kteří mu museli být k ruce. Už jen jeho pravidelné vstávání v půl čtvrté ráno muselo být pro panovníkovo služebnictvo očistcem. Pro něj tak ale začínal každý pracovní den. Tedy vlastně každý den, protože Jeho Veličenstvo volné dny prakticky neznalo. Tak to šlo od jeho nástupu na trůn celých neuvěřitelných osmašedesát let. Snad už se mohlo zdát, že nikdo jiný ani na trůn přijít nemůže, celé generace si neuměly představit v roli svého panovníka nikoho jiného. A přece jednou nastal jeho poslední den.
Osudný listopad
Byl sychravý listopad roku 1916 a tehdy už šestaosmdesátiletý stařík František Josef I. trpěl již několik dní nachlazením. Kdyby nebyl císařem, možná by si několik dní odpočinul na lůžku a mohl se z celkem banální choroby vyléčit. Jenomže on měl jako „Z Boží milosti zvolený římský císař, všemi časy zvětšovatel říše, král uherský, král český, král dalmatský…” a tak dále odpovědnost za neuvěřitelně velké území, za své národy, za osud říše. A tak pracoval se stejnou usilovnou pílí jako jindy. Pracoval, a přitom trpěl. Špatně se mu dýchalo, pokašlával, občas mu dokonce hlava padla na stůl mezi dokumenty. Snad jen na chvíli usnul, možná ale také ztrácel vědomí. K odpočinku jej ale nikdo nedonutil. S podobnými problémy se musel popasovat již v minulosti, a proto věřil, že se mu to podaří i tentokrát. Jenomže se přepočítal.
Varování a rodinné návštěvy
20. listopadu toho roku se císaři přitížilo. Podle všeho se z banálního nachlazení vyvinul zápal plic, teplota stoupala a František Josef I. se vůbec necítil dobře. Jeho okolí vnímalo změny v jeho chování a do Schönbrunnu se sjeli členové rodiny – zatím jen tak „pro jistotu“. O závažnosti jeho stavu se můžeme dočíst také v zápiscích církevních hodnostářů, kteří měli za úkol zajistit po celém mocnářství mše a modlitby za panovníkovo uzdravení. Jejich snaha ale už neměla valného účinku.
„Z Boží milosti zvolený římský císař, všemi časy zvětšovatel říše, král uherský, král český, král dalmatský, chorvatský a slavonský, král haličský a lodoměřský, král jeruzalémský, arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, krajnský a bukovinský, velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda hornoslezský a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastallský, oswiěcimský a zatorský, těšínský, furlanský, raguský a zárský, kníže habsburský a tyrolský, kiburský, gorický a gradecký, kníže trentský a brixenský, markrabě hornolužický a dolnolužický a v Istrii, hrabě hohenembský, feldkiršský, bregenzský, sonnenberský apod., pán přístavu Terstu, Kotaru a na Windischer Marci.“
21. listopadu: den poslední
Dalšího dne ráno, tedy přesně podle programu ve 3:30, František Josef I. vstal z postele, ale bylo zřejmé, že mu vůbec není dobře. I když se pustil, jak byl po léta zvyklý, do práce, musel si čas od času odpočinout a nezdálo se, že by se jeho stav mohl zlepšit. Za nemocným císařem dokonce mimo plán zašel dvorní farář, jehož zájem mocnáře potěšil. Sám dobře cítil, že mnoho dalších příležitostí ke zpovědi mít nebude. Stejně tak o několik hodin později přijal návštěvu svého nástupce, arcivévody Karla.
Svého budoucího nástupce přijal „v županu“
Karel (budoucí císař Karel I.) přijel na zámek i svojí manželkou Zitou oficiálně proto, aby se zajímali o císařovo zdraví. Všichni však tušili, že jde o poslední setkání. Panovník byl v době jejich příjezdu v domácím oblečení, protože si přece jen dovolil chvíli odpočinku. I když se snažil k jejich uvítání převléci do něčeho oficiálnějšího, síly na to už neměl, a tak se rozhodl zůstat „v županu“.
Vzbuďte mě jako obvykle
Návštěva císaře natolik zmohla, že si musel na několik hodin odpočinout. Odpovědnost jej ale nakonec přece jen přemohla a přes ubývající síly kvečeru znovu usedl ke stolu. I tentokrát při práci usnul a jeho hlava se únavou zhroutila na stůl. Konečně jej odnesli do postele, z níž už nikdy nevstal, a to i přesto, že jeho poslední slova byla: „Zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle“. O několik hodin později, již obklopen svojí rodinou a farářem, který mu udělil poslední pomazání, vydechl panovník naposledy. Nepomohla ani posilující injekce, ani odpočinek. Jeho čas se naplnil.
Zdroj: irozhlas, wikipedie, Habsburkové. Životopisná encyklopedie (B. Hamannová)
KAM DÁL: Za císaře pána: jak se žilo v českých zemích pod vládou Františka Josefa I.? Určitě bychom se velmi divili
