Děsivá historie porodnictví zná i porody v rakvi. Přežití bylo v rukou přírody
Porod nebyl, není a asi nikdy nebude jednoduchou záležitostí. I když většina žen s odstupem času vzpomíná na okamžik narození svého dítěte s láskou, hodiny, které mu předcházejí, rozhodně nejsou pověstnou procházkou růžovým sadem. A to i při vší moderní péči. Jak na tom pak musely být ženy v dávné minulosti?
Za dob socialismu nebylo možné, aby si rodička vybrala pro sebe nejpřijatelnější a nejpohodlnější polohu. Vše bylo řízeno a vedeno tak, jak nařídil lékař a hlavně stále stejně, jako na běžícím páse. Dnes je tomu jinak, ale rozhodně se nejedná o žádé novinky - posuďte sami.
Egypťané měli poměrně dobré znalosti
V miulosti rozhodně nebylo pravidlem, aby ženy rodily vleže na lůžku. Například Egypťanky před více než děma tisíci lety rodily vkleče. Samozřejmě nebyly v té době porodnice, děti přicházely na svět doma a matkám při porodu pomáhaly zkušenější ženy, dalo by se říct, že již v té době byla známá profese, podobná pozdějším porodním bábám.
Samozřejmou součástí vedení porodu pak byly nejrůznější náboženské rituály, které měly uchránit matku i dítě před smrtí. Nicméně úmrtnost dětí i rodiček byla více než vysoká. Zvláštní je, že již z tak dávné doby pocházejí zápisy, dokumentující poměrně vysoké znalosti v tomto oboru. V dalších staletích jako by se ale většina poznatků úplně vytratila a lidsto začínalo poznávat pravidla zrození od úplného začátku - ke škodě mnoha a mnoha nešťastných žen i dětí.
Středověké porodní báby bez vzdělání
Ani v mnohem mladší historii nebyly porody, a to ani ve šlechtických rodech, o nic bezpečnější. Středověk obecně neoplýval žádným blízkým vztahem k hygieně, což platilo i pro medicímu. A tak ženy rodily stále doma, bez pomoci lékařů, v prostředí, které většinou vylučovalo možnost zajištění jakékoliv čistoty. Ženy rodily často vsedě na speciální židli opět za pomoci sousedek a od druhé poloviny dvanáctého století i za asistence porodní báby.
Právě do roku 1178 se totiž datují první oficiální zprávy o této profesi, která si brzy získala na vážnosti, i když žádné velké zisky z ní neplynuly. Většinou se jednalo o trochu jídla nebo otopu, jen od zámožnějších rodin se báby mohly dočkat i nějaké finanční odměny. Porodní bábu si ale nesmíme idealizovat. Nešlo ještě o ženy s alespoň základním lékařským vzděláním, dokonce až do 15. století nikdo ani nevyžadoval, aby uměly číst nebo psát. Vše, co uměly, se naučily z praxe.
Neštěstí byla častá
Přišlo 14. století a s ním i první porod císařským řezem, tedy takový, který přežila matka i dítě. Některé prameny hovoří o tom, že se právě císařským řezem narodil jako první Václav I. Lucemburský. K vyjmutí dítěte z dělohy matky za použití podobné metody se lidé uchylovali již dříve, ale matky v takovém případě prakticky neměly šanci na přežití.
Císařský řez se proto volil u žen, které buď umíraly nebo již v průběhu porodu zemřely. Ještě hrůznější je představa tak zvaných porodů v rakvi, kdy tělo matky, která zemřela při porodu, ještě po smrti vypudilo dítě z dělohy. Jsou bohužel zdokumetovány i případy, kdy došlo k uložení ženy do rakve dříve, než se tak stalo, a dítě pak nemělo žádnou šanci na život.
První porodnice byly spíš ke škodě
První porodnice, které se mohou s velkou dávkou fantazie blížit tomu, co za porodnici považujeme, se objevovaly ve Francii a Itálii v 15. století, na našem území pak ve století sedmnáctém. Otázkou ale zůstává, zda to byla pro ženy výhra. Jak bylo uvedeno, ani tehdejší lékaři si s hygienou příliš hlavu nelámali, a tak nebyly neobvyklé případy, kdy se od pitevního stolu bez zastávky v umývárně přesunuli rovnou na porodní sál.
Není proto divu, že ženy v mnoha případech umíraly na tak zvanou horečku omladnic, infekční onemocnění, které vede k rozsáhlým zánětům a postupně až ke smrti. Záchranou se mohl stát již v roce 1844 maďarský lékař Ignác Semmelweis, který si vysokou úmrtnost rodiček správně spojil s nedostatečnou hygienou, a poté, co přikázal všem zdravotníkům pečllivé mytí rukou, také dokázal, že přežilo neporovnatelně více žen. Jeho poznatky ale byly tehdy pro lékaře ponižující a představa, že by za smrt tisíců žen mohli právě oni, zatratila samotného Semmelweise i jeho poznatek. Bohužel. Za pravdu mu dal až po jeho smrti další vývoj vědy, hlavně pak práce Louise Pasteura.
Dvacáté století přineslo zlom
Ve dvacátém století potom už - alespoň v civilizovaném světě - můžeme hovořit o porodnicích, které byly schopny opravdu ženám pomoci. Ačkoliv i na jeho počátku zvláště na vesnicích stále ještě přicházelo mnoho dětí na svět v domácím prostředí. Éru poválečného socialistického porodnictví pak ještě mnohé ženy dobře pamatují z vlastní zkušenosti. Pokoje pro šest i osm maminek, děti v oddělených místnostech, které matky viděly jen při kojení, návštěvy pod okny… Na druhou stranu taková opatření vycházela ze snahy zachovat co nejčistší prostředí pro matku i její dítě. Dnes je zase všechno jinak.
Otec si z porodního sálu, kde může být přítomen u porodu, často odnáší dítě na pokoj sám, maminku dovezou nebo v lepším případě přijde sama. Návštěvy na pokoji, zvláště na tom jednolůžkovém, jsou téměř bez omezení. Pobyt v porodnici je omezen na skutečně nezbytnou dobu, třetí nebo čtvrtý den po narození se dítě podívá prvně domů. A jak přikazuje zákon lidské společnosti, některé matky opět prosazují domácí porody pouze s pomocí novodobé “porodní báby”…
