Drsná šikana byla v lidové armádě na denním pořádku. Mnohé praktiky byly hodně za hranou

Zkratek bylo a je v naší mluvě mnoho: „óvééesky“, tedy Obvodní (či okresní) vojenské správy, spolu s krajskými (dnes transformovanými na Krajská vojenská velitelství - KVV) vykonávaly správní činnosti na svém území a evidovaly všechny osoby, jimž po dovršení plnoletosti vznikla povinnost vykonat základní vojenskou službu.

Po absolvování odvodu, tj. prohlídce odvodní komisí, jež se konaly v různých armádních kulturních domech, ale třeba také v pražském domě U kaštanu, byli branci - mladí muži, kteří zdravotně vyhověli (a byla jich většina), již jako odvedenci postupně vyzýváni k nástupu k příslušným vojenským útvarům, a to podle různých, složitě vyhodnocovaných hledisek. Tak tomu bylo až do roku 2004, přičemž od 1. 1. 2005 vznikla armáda plně profesionální, byť poměry se postupně měnily hned od roku 1990.

První den u útvaru
Cesta k vojenským útvarům se uskutečňovala v rámci pevně daných termínů k 1. dubnu a k 1. říjnu každého roku. Vzhledem k velkému počtu nově nastupujících odvedenců byly vypravovány zvláštní vlaky, které je do jednotlivých posádkových měst dovezly - bylo ale možné dopravit se až k bráně útvaru i individuálně. Po nástupu k útvaru a přidělení budoucího vojáka do příslušné určené čety přijímače nastalo nejprve „kolečko“ - ostříhání vlasů (obvykle na délku 3 mm), vysprchování, lékařská prohlídka, vyfasování výstroje, přidělení skříňky a lůžka, převlečení se do pracovního stejnokroje, odevzdání pytle s civilními věcmi k odeslání domů a nástup.

Řadu věcí, které si budoucí vojáci přivezli s sebou, museli znovu hodit do tohoto pytle a vrátit - mj. dokonce i holicí strojky, neboť relativně svévolně vydávaná nařízení u různých útvarů nařizovala pouze holení břitvou či mechanickým strojkem. Již při těchto úkonech docházelo k různým kontroverzím a napadání nováčků ze strany velitelů čet a dalších mazáků, kteří požadovali cigarety, jídlo či vydání dalších předmětů, které u nováčků v zavazadlech objevili - kupř. kvalitní toaletní mýdlo. U různých útvarů probíhaly tyto procesy samozřejmě mírně odlišně. Problémem bývala často teplá voda na sprchování - tu vyčerpali starší vojáci jako první a na nováčky zbyla pouze ledová.

Večer na „pé-vé-esce“

Po proslovu velitele útvaru a dalších důstojníků následoval nástup do jídelny (v případě příjezdu v dopoledních hodinách), 30 minut na oběd a poté již program podle denního řádu, zahrnující především úklid či práce podle typu útvaru. Budoucí tankisté mohli hned první den být přesunuti do parku techniky a začít s úklidovými pracemi tam.

Již od prvních momentů byl vyžadován pohyb poklusem, provázený různými nadávkami a ponižováním - především fyzicky slabších. V dalších dnech pak začal především nácvik pořadových cvičení, tj. pochodování, různé typy výuky opět podle typu útvaru a zejména politické školení mužstva, při němž byly zjišťovány i rodinné poměry každého vojáka a jeho smýšlení.

Z každého slova či vtipu, proneseného jen za přítomnosti několika dalších nováčků (mezi nimiž mohl být uvědomělý komunista), se mohl stát obrovský problém, končící až soudem a trestem vězení. Nutností bylo účastnit se večer sledování televizních novin na tzv. „pé-vé-esce“ - politicko-výchovné světnici (PVS), u slovenských útvarů pak PVI - politicko-výchovnej izbe.

Dvojí typ útvarů

V Československé lidové armádě, rozdělené na Západní a Východní okruh (s velitelstvími v Táboře a v Trenčíně), se dalo setkat víceméně se dvěma neoficiálními typy vojenské služby - „gumáckou“ a „mazáckou“. V prvním případě byly projevy šikany a svévolného vyžadování různých úkonů služebně staršími vojáky základní služby skutečně efektivně utlumovány a většina procesů probíhala za neustálé přítomnosti vojáků z povolání, kteří vyžadovali přesné plnění rozkazů. V takové atmosféře probíhala služba vcelku klidně a dalo se na ni zvyknout, přestože dlouhodobé odtržení od domova, přátel a práce bylo nepříjemné v každém případě.

Zklamáním nadějí mohlo být trestání vojáků na rotě mazáckými způsoby ze strany některých velitelů - nešlo ale o příliš rozšířenou praxi. Velitel roty např. v hodnosti nadporučíka si mohl libovat v trestání vojáků základní služby nařízeným běháním po schodišti, vysokým počtem kliků, kopáním okopu pro stojícího střelce před budovou roty, nucením k opakovanému rychlému převlékání všech vojáků roty z pyžam do pracovních stejnokrojů a dalších typů výstroje, a to v neproveditelných časových termínech apod. Způsobů tohoto ponižování a trestání bylo mnoho.

Naproti tomu u útvarů s „mazáckou“ vojnou nechával důstojnický sbor většinu úkonů v průběhu celého dne na vojácích základní služby druhého ročníku a velitelích čet, večer pak na jednotlivých rotách nebyli přítomni žádní důstojníci. V průběhu dne tedy čekalo nováčky a krátce sloužící vojáky, kteří byli nazýváni „myšmi“, „holuby“ nebo „ptáky“, vysilující cvičení, úklid (mnohdy nevhodnými předměty - čištění dlaždiček nebo WC zubními kartáčky apod.), péče o stejnokroje mazáků, obstarávání jídla a cigaret (například u značky MARS pouze se žlutým, nikoli šedomodrým pozadím etikety - rozdíl ve výrobním závodě a kvalitě cigaret), tedy tzv. „bufet“, a současně nemožnost se řádně umýt i najíst. Ostatně k jídlu byly někdy jen brambory smíchané s těstovinami.

Noční peklo
U mazáckých útvarů, o nichž bylo samozřejmě známo, co se v nich děje, ale vedení tyto zprávy nechávalo bez povšimnutí a všechny prohřešky jednotlivých osob tolerovalo nebo udělovalo tresty víceméně jen naoko - docházelo k nejhorším druhům šikany zejména v noci. Nováčci často neměli několik dní možnost se vyspat více než 2 či 3 hodiny, případně vůbec - například v době příprav na cvičení nebo při vyhlášeném poplachu.

Být přidělen v zimním období ke službě u brány spolu se čtyřmi mazáky znamenalo probdít celou noc v mrazu, téměř bez pohybu a se zákazem jít se na chvíli ohřát do služebny. Každý „holub“ byl povinen znát číslo do civilu každého „supermazáka“, tedy těch, kterým již zbýval jen poslední půlrok služby.

Za neznalost „čísla“ byl obvykle ukládán okamžitý trest klikování, kdekoli a kdykoli. U některých útvarů byl tento způsob šikany rozšířen o nutnost znalosti místa na mapě světa, kde byly některé země označeny číselným odkazem: na otázku „kde jsme“ musel nováček ihned odpovědět například: „v Erytreji“. Mapa ovšem visela v uzavřené kanceláři výkonného praporčíka, takže každé ráno po jeho příchodu bylo pro nováčky nutné vymyslet jako první věc nějakou záminku, proč k němu vniknout.

Kliky za dopis

Pokud mladému vojákovi přišel dopis, někde bylo nutné pro jeho obdržení klikovat a poté si jej převzít pomocí zubů. Balíky byly samozřejmě nejprve vyloupeny mazáky, kteří si z nich vybrali nejlepší věci. Pro noční pobavení mazáků byly vymyšleny desítky druhů ponižování: plazení se pod postelemi, zvané „metro“, či plazení se stolky na zádech nováčků („šneci“), zpěv písniček a současné odmotávání a navíjení toaletního papíru na ruličku („magneťák“), zavírání do skříně, jež byla poté shozena ze schodů („Gagarin“), či brutální způsob zábavy „supráků“, především rozšířený u tankových útvarů - tzv. „transfúze“, kdy po ráně do nosu musel šikanovaný nechat krev téci do své přilby a případně ji poté vypít.

Každovečerní zhasínání světla, provázené mazáky vymyšlenou formulací: Soudruhu vypínači, dovolte mi přerušit váš kontakt se soudružkou žárovkou“ bylo proti tomu víceméně legrací. Slabší, psychicky labilnější či jinak méně odolnější jedinci byli agresory v řadách vojáků základní služby (často z oblastí Ostravska a východního Slovenska) a různými sadisty velmi rychle rozpoznáni a vytipováni pro tyto účely „zábavy“ (a někdy dohnáni k různým zoufalým skutkům), jež ve velké míře a v této podobě vymizela až s přechodem na zcela nový typ armády.

KAM DÁL: Thalidomidové děti: dvanáct tisíc novorozenců se zmrzačenými končetinami. Na vině byl lék, který se znovu používá