Filip Müller v Osvětimi vodil židy do plynu, těla ohledával a spaloval. Vysloužil si tím život
Koncentrační tábor Osvětim patřil k místům, odkud nebylo návratu. Život tam ztrácel hodnotu, rozsudek smrti rozdávali vězňům bez mrknutí oka a útěk byl téměř nemožný. Historie v sobě ale ukrývá pár příběhů plných vůle a odhodlání. Filip Müller patří k těm, kteří zatnuli zuby a v hlavě měli jen to, že každá válka jednou skončí.
Filip Müller měl krátce po dvacátých narozeninách, když dorazil do Osvětimi. Šlo o jeden z prvních transportů, tábor byl poloprázdný. Bylo třeba mezi nově příchozí rozdělit úkoly, aby si nacisti nemuseli při práci s vězni, kteří přijížděli do Polska přeplněnými vlaky, špinit ruce. Ještě před nástupem do práce dostal Müller tradiční mundúr a pořadové číslo 29236 na předloktí.
Výběrové řízení na práci v Osvětimi
Náplň práce nemohl dlouho pochopit, ale touha po životě byla silnější. Když viděl, jak se s lidmi v táboře zachází, úzkostlivě chránil sebe samého, aby se dožil konce a mohl předat svědectví. V Osvětimi probíhaly pravidelné selekce. Někdy z rozmaru, jindy jako protřídění slabých, nemocných a neužitečných vězňů, jindy zase kvůli snížení počtu z důvodu omezených kapacit tábora.
Všechny Müller doprovázel do plynových komor. Znal scénář, ale nedal na sobě nic znát. Někdy totiž místo plynu začala kapat voda. Pro vězně to ale nebyla úleva. Strach o život vystřídal šok, a než si uvědomili, co se děje, byli opět na suchu. Takových překvapení bylo ale zoufale málo. Skupinu vězňů zavřel dovnitř a celý proces přečkal v křeči. Nikdy neotupěl vůči tomu, co se v komoře dělo. Pak vytáhl těla ven, svlékl je, sebral cennosti, které musel odevzdat, převezl těla do krematoria a nacpal do pecí. Pak už jen pozoroval, jak plameny šlehají ven z komínů. Nedýchal. Nasládlá vůně lidského masa byla odporná. Bylo mu líto zmařených životů, ale musel upřednostnit ten svůj. Když v komoře našel kus jídla, případně se mu podařilo schovat do kapsy zapomenuté šperky, které mohl tajně vyměnit za porci tuřínové polévky, neváhal.
Mrtvoly nejsou dobrá společnost
Práce v krematoriu ale nebyla tím nejhorším, co Müller v Osvětimi zažil. Mengele experimentoval na lidech a často si při nástupu do plynových komor vybíral „kusy“, které by se mu na pitevně mohly hodit. Fascinovala ho dvojčata a zkoumal, mají-li totožné reakce na bolest nebo hlad, úbytek krve a odřezané šlachy. Pokud vězni nezemřeli, nestříleli je. Když už se zápach tlejícího masa nedal snést, vrátil je Mengele zpátky do „fronty na plyn“.
Müller se ale neodvažoval reptat a bojkotovat rozkazy, jen plnil zadané úkoly. To byl jediný recept, jak zvýšit šanci na přežití. V bezpečí ale nebyl. Pracovníci Sonderkommanda totiž patřili k těm, kteří viděli až moc. Riziko, že promluví, bylo příliš vysoké. Mluvili o nich jako o „nositelích tajemství“. Müller cítil tlak, a proto se rozhodl vejít do plynu s ostatními. Chtěl splynout s dalšími lidmi a ukončit své trápení. Na radu mladé dívky ale vyšel ven. Ten den se zapřisáhl, že se nikdy nevzdá. A to také dodržel. O válce a zvěrstvech, která zažil, mluvil a psal.
Neexistují přesná čísla, kolik lidí skončilo v plynových komorách. Vězni, kteří neprošli úvodní selekcí u bran tábora, se neregistrovali. Jen Müllerovi ale prošlo pod rukama několik stovek tisíc vězňů.
Zdroj: redakce, radicalrevival, plzenoviny
KAM DÁL: Transport do Pobaltí znamenal smrt. Na tisíce lidí čekaly na pláži vykopané hroby.
