Kečup z kvašených rybích vnitřností: Z původního receptu by se leckomu zvedl žaludek
Něco tak ohavného si možná ani neumíme představit. Ale grilovačka bez kečupu? Dnes asi ne, ale kdybychom si měli do hamburgeru dát kečup vyrobený podle prapůvodní receptury, pravděpodobně bychom se takového jídla raději rychle vzdali. Původní omáčka tohoto jména totiž obsahovala dost nechutné suroviny. O rajčatech tehdy nemohla být ani řeč.
Historie kečupu sahá až do starověké Číny, kdy v této zemi vládla dynastie Čchin a čínské císařství si teprve začínalo budovat svoji pověst. Tehdejší omáčku či spíše pastu, nazývanou ge-thcup, bychom ale s dnešním kečupem mohli srovnávat jen s opravdu velkou dávkou fantazie a patrně i tak bez úspěchu. Rajčata totiž v prvních dvou staletích před naším letopočtem, kdy nejen pozdější světová velmoc, ale i kečup vznikaly, ještě nikdo neznal. Co tedy vlastně tehdy Číňané nazývali podobně jako my dnes kečup?
Rybí vnitřnosti a sójové boby
K výrobě prvních kečupů potřebovali podle serveru History.com tehdejší kuchaři hlavně rybí vnitřnosti. Ty se musely nechat fermentovat, tedy kvasit, aby dostaly tu pravou chuť. K nim se pak přidávaly sójové boby a zbytky masa.
Rybí omáčky se sice vyrábí a oblíbené jsou i dnes, určitě ale mají jiné využití a hlavně jinou recepturu než předchůdce dnešního kečupu. Tehdy ale mnoho možností zpracování lidé neměli a navíc takto fermentované pasty vydržely i velmi dlouhou dobu. Třeba pro námořníky to mohlo být velmi důležité.
„Kečup“ po anglicku
Od zásobování námořníků už byla (o poznání později) snadná cesta k rozšíření takové pasty do dalších zemí. Od čínských mořeplavců si ji koupili dokonce i Britové. Protože ti ale měli vždycky svoji hlavu, pustili se do přepisování receptu. Nemáte rybí vnitřnosti? Nevadí, dejte tam broskve nebo ořechy. A když není doma nic jiného než celer, směle do toho, však ono to nějak dopadne. Ne, to není nadsázka, až do takové míry se recept skutečně proměnil na cosi, co se stále nazývalo kečupem. Jeden z upravených dochovaných receptů pochází z počátku 18. století a bylo na něj potřeba sto ústřic, litr a půl bílého vína, citronová kůra, muškátový květ a hřebíček.
Jedovatá anglická rajčata
Nabízí se otázka, kdy a jak se do kečupu dostala první rajčata. Je to jednoduché – vlastně téměř okamžitě poté, co se Angličané přestali bát této zeleniny jako jedovaté plodiny. I když na svých – hlavně panských – zahradách pěstovali rajčata od 16. století, obávali se jejich zdravotní závadnosti. Měli k tomu dobrý důvod, ale nemohla za to zelenina. Tehdy běžně používané olověné nádobí totiž s kyselou rajskou šťávou reagovalo a to pro lidi opravdu nebylo nejlepší. Po několika neblahých zkušenostech tak od konzumace rajčat logicky upustili.
Konečně kečup z rajčat
Změna přišla až se začátkem devatenáctého století, ale o Angličany tehdy vůbec nešlo. Kečup v přibližně stejné podobě, jak jej známe dnes, tedy takový, v němž jsou hlavní složkou rajčata, spatřil světlo světa ve Filadelfii a můžeme za něj poděkovat Jamesi Measovi, americkému lékaři a zároveň zahradníkovi. Je tedy celkem logické, že byl kečup v první fázi považován dokonce za léčivo a předepisován třeba na žloutenku.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Bude to problém? Samotářští žraloci lidožraví se začali setkávat v oceánských kavárnách.
