P-38 Lightning poprvé vzlétl v roce 1939 a od roku 1941 byl zařazen do bojových formací. Na svou dobu byl neobvyklé konstrukce. Trup tvořily dvě motorové gondoly a jedna centrální. V motorových gondolách byly umístěny kapalinou chlazené motory Allison V-1710 s třílistými vrtulemi otáčející se ke koncům křídel. Za motory se nacházela turbodmychadla a chlazení a konec tvořily ocasní plochy a spojení gondol tvořila výškovka.

V centrální gondole se nacházela pilotní kabina, radiové vybavení a výzbroj v podobě jednoho kanónu ráže 20 mm a čtyř kulometů ráže 12,7 mm. Letoun byl rychlý, stabilní a velmi mnohostranný. Byl používán i jako bombardovací stíhač či v průzkumné verzi. V obratnosti se sice nemohl rovnat jednomotorovým stíhacím letounům Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190, ale přesto byl na svou velikost velmi snadno ovladatelný a efektivní – alespoň se schopnými piloty. A těch měla Amerika mnoho.

Letoun stíhacích es

Na tomto letounu létal i nejúspěšnější americký stíhač Richard Ira Bong.  V průběhu druhé světové války sestřelil 40 japonských letadel. Za své úspěchy byl roku 1944 oceněn nejvyšším americkým vyznamenáním – Medailí cti. Konce války se však bohužel nedožil. Ještě před koncem války se stal zkušebním pilotem u Lockheed Corporation. Létal na nových proudových strojích P-80 Shooting Star. 6. srpna 1945 mu během startu vysadila palivová pumpa. Z neovladatelného letadla se mu sice podařilo vyskočit, byl však příliš nízko na to, aby se jeho padák stihl otevřít. Ten den byla bombardována Hirošima, konec války byl blízko.

Lightning dal vyniknout i druhému nejúspěšnějšímu americkému stíhači, kterým byl Thomas Buchanan McGuire. V průběhu druhé světové války nárokoval sestřelení 38 japonských letadel. I on byl za své úspěchy oceněn Medailí cti, tedy nejvyšším americkým vyznamenáním. A ani on se konce války nedožil. Osudným se mu stal souboj 7. ledna 1945, kdy se jeho čtyřčlenný roj dostal do souboje se zkušeným japonským pilotem, praporčíkem Akirou Sugimotou.

McGuire se při pokusu o únik ve výšce devadesáti metrů pokusil o utaženou zatáčku, ztratil rychlost a i se svým P-38 se zřítil. McGuire pád nepřežil. Jeho tělo před Japonci ukryli Filipínci a po válce, v roce 1947, byly jeho ostatky převezeny do USA a pochovány s vojenskými poctami na Arlingtonském národním hřbitově. Na jeho počest byla letecká základna Fort Dix v okrese Burlington, New Jersey, přejmenována v roce 1948 na McGuirovu leteckou základnu.

Pomsta za Pearl Harbor

Isoroku Jamamoto byl japonský admirál, vrchní velitel Spojeného loďstva v první polovině druhé světové války. Byl jeden z hlavních architektů japonské námořní moci a přetvořil japonské námořnictvo v moderní a nebezpečnou bojovou sílu, která v roce 1941 kvalitou převyšovala všechny své protivníky. A byl to také on, kdo naplánoval překvapivý úder na americkou vojenskou základnu Pearl Harbor na havajském ostrově Oahu.  A Američané mu tak měli co oplácet. Necelý rok a půl po útoku na Pearl Harbor už mělo Japonsko ve válce více starostí než vítězství, a tak se admirál rozhodl, že pomůže zvednout morálku mužstva.

Vydal se na inspekční cestu. Netušil však, že japonské šifrovací kódy jsou již prolomené, a tak se Američané o jeho cestě a jejím přesném harmonogramu dozvěděli. Vzdálenost mezi jeho plánovanou cestou a nejbližší spojeneckou základnou byla zhruba 450 mil (724 km), což byla vzdálenost za hranicí doletu i nových stíhacích letounů Vought F4U Corsair. Jedinými letouny v oblasti, které by mohly útok provést, byly stíhací a bombardovací letouny Lightning, které byly schopné nést přídavné palivové nádrže. Skupina šestnácti amerických stíhaček, které odstartovaly z Guadalcanalu, dostihla letoun japonského admirála 18. dubna 1943. Bombardovací letoun, na jehož palubě admirál byl, byl sestřelen.  Záchranná výprava nalezla jeho tělo, vymrštěné i se sedačkou z letounu Micubiši G4M, následující den. Jak ukázalo lékařské ohledání, Jamamoto zemřel ještě před pádem letadla do džungle, jedna z kulek mu totiž prostřelila hlavu. 

„Nevěděl jsem, kdo v letadle sedí. Kdybych to věděl, nestřílel bych“

Antoine de Saint-Exupéry byl nejen slavný spisovatel, autor (mimo jiných děl) knihy Malý princ, ale také zkušený pilot. Když Německo přepadlo jeho rodnou Francii, nechtěl zůstat stát opodál. Ačkoliv už překročil věkovou hranici pro aktivní leteckou službu (bylo mu 43 let), vyžádal si speciální výjimku pro pět průzkumných letů, tuto výjimku překročil. Osudným se mu stal jeho devátý let na průzkumné verzi Lightningu.  31. července 1944 vzlétl z Korsiky k letu nad Francií, ze kterého se již nevrátil. Od té doby se vedou diskuse, jak k nehodě jeho letounu došlo.

Jednou z možností je, že jej sestřelil pilot německé Luftwaffe Horst Rippert. V knize Saint-Exupéry – poslední tajemství (vydána v roce 2008) na osudový den vzpomněl německý pilot takto: „Nevěděl jsem tehdy, kdo v letadle sedí, kdybych to věděl, určitě bych nestřílel... Nejprve jsem letěl pod jeho Lightningem, potom jsem jej zahlédl a rozhodl se jej sestřelit a krátce jej pronásledoval. Pak jsem klesl níže, zamířil na něj a zasáhl jej... Teprve později jsem se dověděl, že uvnitř seděl Saint-Exupéry. Jeho knihy byly tak dobré a povzbuzující. Na příbězích, které tak nádherně vylíčil, jsme vyrůstali.“ Ve skutečnosti Rippertovo tvrzení není podloženo dobovými dokumenty. Německé záznamy o nárokovaných sestřelech v prostoru Francie jsou kompletně dostupné a podle nich toho dne k žádnému boji nedošlo. Mohl tak být skutečně sestřelen, pád jeho stroje do moře mohla způsobit technická závada letounu, nedostatek pohonných hmot nebo jeho zdravotní indispozice. Konec tohoto skvělého autora je tak obestřen záhadou, stejně jako byl záhadný jeho Malý princ.

Zdroje: wikipedia, idnes.cz, flying-revue.cz

KAM DÁL: Connie. Královna oblohy.