Na Rybovu Českou mši vánoční se budeme dívat jiným pohledem. Její autor neunesl tíhu života a vzal si život

Jakub Jan Ryba se narodil v roce 1765 a už od dětství se zdálo, že je přímo předurčen pro svět hudby. Na housle a na klavír se učil hrát bezmála od kolébky, a tak už před desátým rokem ovládal oba tyto nástroje s bravurou, jakou mu mnozí dospělí hudebníci mohli závidět. Nevěnoval se ale jen hudbě, v pozdějším věku, jako student, se věnoval filozifii, učil se cizí jazyky, a tak mu poměrně brzy nedělalo problém konverzovat jak v češtině a němčině, tak i francouzsky, řecky, latinsky nebo italsky. Vystudoval a stal se učitelem v Rožmitále pod Třemšínem - a tady vedl děti k vědění po celý svůj další život až do smrti.

Chudý Rožmitál

Rožmitál byl v Rybově době velmi neutěšeným místem, které nenabízelo moc optimistický pohled. Nespočet chudých lidí, kteří se snažili si vydělávat na živobytí, jak jen to šlo (a šlo to opravdu velmi těžce), následky morové rány, z níž se kraj dlouho vzpamatovával, nevzdělanost a špatná morálka, to bylo to, co učitele Rybu hnalo dál a nutilo jej dělat něco pro nápravu takového stavu. Ale práce to byla doslova do úmoru a bez velkého výsledku.

Varhan Orchestrovič Bauer: Chemie a hudba k sobě mají hodně blízko. Stejně jako nástroje má barvu

Škola v rozkladu

Starosti měl učitel Ryba také se školou. Chudá rozpadající se budova nenabízela ani pohodlí, ani mnoho příležitostí k vylepšení. Ostatně z učitelského platu to ani nebylo možné a vrchnost příliš zájmu o pomoc neměla. I když do rožmitálské školy nechodilo ani sedmdesát dětí z tří set, které by sem docházet měly, na dvě třídy, jednoho učitele a pomocného učitele to bylo hodně. I tak se Ryba ale snažil dělat co mohl, aby dětem předal co nejvíc znalostí. To se brzy rozkřiklo a žáků přibývalo. Dokonce přišlo i uznání od krajského úřadu.

Neoblíbená pravidla

Jakub Jan Ryba byl sice patrně vynikajícím učitelem, ale oblibu mezi rodiči dětí si nezískal. Problém byl v tom, že tehdejší společnost byla zkrátka ještě postavena na jiných prioritách. Děti měly pracovat a pomáhat v hodpodářství a vysedávání ve škole, čtení nebo psaní nebylo tak důležité. Ryba navíc trval na dodržování pravidel, což nebylo už vůbec zvykem. A tak byl s rodiči žáků téměř neustále v konfliktu.

Archeologové zřejmě našli v Milevsku část hřebu z Kristova kříže. Jeho hodnotu nelze vyčíslit

Vzdělaný "nepřítel"

Oblíben nebyl ale ani u vrchnosti. Té se nehodilo mít ve svém “rajónu” člověka vzdělaného, který se dokázal na rozdíl od ostatních hlásit o svá práva a trvat na jejich dodržování. Jeho snaha o založení průmyslové školy (nepředstavujme si však dnešní průmyslovku, spíš by ze současného pohledu šlo pro dívky o školu rodinnou a v případě chlapců o výuku principů zemědělství a dalších pro život praktických předmětů) se tak setkala spíš s posměchem než s pochopením. Není tedy divu, že přicházely chmurné myšlenky a pocit zmaru, podpořené bídným platem a životem v bídě.

Fenomenální skladatel Ryba

V této době se ale více než kdy jindy věnoval skladbě, na svět přišla i Česká mše vánoční “Hej mistře”, jeho dodnes nejznámější dílo. Texty jeho liturgických skladeb byly na tu dobu netradičně v češtině, protože trval na tom, že latinské texty jsou přístupné jen duchovním a prostí lidé ani netuší, o čem sbor zpívá.

Ocenění přišlo odjinud

Jak to už tak bývá, ocenění se Jakubu Rybovi dostávalo spíše jinde než v domovském Rožmitále. Například Plzeň jej jako výraz díků za nádhernou skladbu, kterou věnoval tamnímu děkanství, jmenovala čestným občanem a dokonce jej podpořila poměrně solidní částkou 100 zlatých. Ani to ale rožmitálským nešlo pod nos a učiteli, který byl jinde ceněn, házeli klacky pod nohy. Jestliže si nyní učitelé stěžují na neurvalost některých rodičů, jistě by si s nimi měl Jakub Jan Ryba o čem povídat. Trval totiž na alespoň přibližné rovnosti jeho žáků, a to se rozhodně nelíbilo bohatším rodinám. Stěžovali si na něj, kritizovali jej a dokonce byl i napadán. A to všechno proto, že trval na pravidlech.

Skladatel nevydržel věčná zklamání

Jakub Jan Ryba všechny ústrky i ponižování dlouhou dobu snášel, i když se snažil jim silou vědomostí a víry čelit. Pak ale přišel 8. duben roku 1815. Otec, manžel, učitel a hudební skladatel už nevydržel nápor, kterému po léta čelil a propadl depresi tak hluboko, že se rozhodl sáhnout si na život. Není ani příliš divu - z jeho pohledu muselo jít o promarněný život plný nepochopení a vlastně i neúspěchu. I když byly jeho skladby již v té době ceněné, rodina žila v bídě, ve městě neměl právě dobré jméno, byl vyčerpaný a nemocný. Jiné východisko z této situace než sebevraždu nenašel. Ani po smrti ale nenašlo jeho tělo klid. Jako sebevrah byl nejprve pochován na vzdáleném morovém hřbitově a až po letech se jeho syn postaral o přenesení ostatků na rožmitálský hřbitov.

Jiný pohled na Rybovku

Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby bude nyní opět znít ze všech možných koutů. Můžeme tedy při jejích tónech zavzpomínat na smutný a beznadějný život člověka, z jehož pozůstalosti pochází. Na život člověka vzdělaného, který se snažil bojovat proti bezpráví, učit děti nejen čtení a psaní, ale také pravidlům, která je třeba dodržovat, a také člověk, který se tímto vším “nehodil” do společnosti…

KAM DÁL: Kostra se mění a má různé funkce. Někomu se dokonce tvoří nové kosti během života