Nejinspirativnější proslovy v moderních dějinách. Najdeme i významnou českou stopu
Současná celosvětová pandemie koronaviru usadila svět do zcela nové situace. Nápor na lidské síly, psychiku a jistoty je den co den čím dál tím větší. Česká republika žije v omezeném režimu a hodně lidí netuší, zda bude mít i zítra práci. V takových momentech je připravená chvíle pro opravdové státníky, kteří národ, potažmo svět uklidní, nasměrují a dají mu naději. Jaké proslovy v minulosti vstoupily do dějin?
Máme za s sebou projevy dvou nejvyšších ústavních činitelů. Nejdříve se z hybernace probudil prezident Miloš Zeman, aby svá slova státníka využil k pošpinění svých odpůrců nebo lidí, kteří s ním nesouhlasí. Ego přerostlo i situaci, kdy národ potřeboval slyšet něco víc než jen klasického Miloše Zemana. Co se nepovedlo prezidentovi, zkusil premiér. Andrej Babiš spustil dojemný proslov, který neměl chybu.
Zásadní problém však tkví v tom, že to zcela jistě nejsou jeho slova. Absence upřímnosti a viditelné kopírovaní kancléřky Angely Merkelové sice zahrálo na pozitivní notu, ale do dějin „jeho” slova rozhodně nevstoupí. V dějinách však najdeme řečníky, jejichž slova jsou platná a funkční i dnes. O koho jde?
Osamocený papež
Na počátku nebudeme v historii hledat hluboko. Jsou to jen dva dny, kdy papež František udělil světu mimořádné požehnání Urbi et Orbi (Městu a světu). Děje se tak pouze o Vánocích a Velikonocích. Vycítil však, že je potřeba předat lidem slova, jež mohou inspirovat.
Nebál se tak pustit do kritiky života, který jsme vedli před současnou krizí. „Neslyšeli jsme chudé, neprozřeli jsme v tváří v tvář válkám nespravedlnostem. Je čas si vybrat mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí,” apeloval papež František. „Tato bouře snímá masku a ukazuje naši zranitelnost, odhaluje povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli naše plány a zvyky. V bouři spadly stereotypy, jimiž jsme zastírali své ego. A byla odhalena sounáležitost.”
Současnou pandemii papež František označil také jako příležitost. „Vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí. Oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas usměrnění běhu života.“
Osamocený papež na Svatopeterském náměstí hovořil necelou hodinu a je jedno, jestli jste křesťan, ateista, muslim, Žid či neznaboh. Jeho slova jsou apelem správným směrem a historie s odstupem ukáže, jak důležité bylo jeho Urbi et Orbi…
Filmový diktátor
Když poskočíme do děsivého období druhé světové války, tak řečníků, kteří si chtěli uzmout svoji pozornost významnými slovy, bylo hned několik. Nejstrašnější válka v historii lidstva měla v tomto případě jeden z nejnegativnějších příkladů. Projevy Adolfa Hitlera v lidech vzbuzovaly nenávist a zlobu a v druhých nepopsatelný strach.
Již v průběhu druhé světové války tak poprvé promluvil tulák Charlie. Ikonická postava jedné z nejvlivnějších osobností kinematografie Charlieho Chaplina. Nebyl totiž jen tvůrce sociálně kritických grotesek, ale ve svých filmech uměl geniálním způsobem zesměšnit, kritizovat či dojímat na tématech světových.
Nejviditelněji tak učinil ve filmu Diktátor, kde velmi nevybíravě parafrázuje postavu Adolfa Hitlera. Konec snímku však využil k proslovu o humanitě, který pravděpodobně nemá obdoby.
Ústy diktátora tak slyšíme slova o naději, lidské tvořivosti a citech. Chaplinovo poselství jde mnohem dál a v těchto těžkých dobách je možná ideální si tato slova připomenout. Snímek Diktátor totiž nikdy nezestárne.
Měl jsem sen
Martin Luther King je bezesporu nejvýznamnější osobnost v boji za rovná práva Afroameričanů v druhé polovině dvacátého století. Pastor, který natolik hýbal kormidlem dějin USA, byl v permanentním ohrožení, což se potvrdilo tím, že na něj byl spáchán atentát.
Martin Luther King odešel, ale zůstalo za ním hned několik význaných slov, která si nejenom americká společnost musí čas od času zopakovat. Nejikoničtější je jeho výstup začínající slovy: „I have a dream.”
Proslov ze schodů washinghtonského Lincolnova pomníku z roku 1963 je dodnes považován za jeden z nejvýznamnějších rétorických počinů 20. století. 16minutová řeč se postupně stala improvizovanou a bez přípravy. Byla také jedním z důvodů, proč Martin Luther King v následujícím roce získal Nobelovu cenu za mír.
Ich bin ein Berliner
Rok 1963 byl evidentně velmi plodný pro významné projevy. K Martinu Lutherovi Kingovi se totiž připojil také prezident USA John F. Kennedy. Ten před radnicí v západoberlínské čtvrti Schoneberg totiž ujistil Německo, že USA není jejich osud lhostejný.
Použil pro tento účel symbolická slova: „Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoliv, jsou dnes občany Berlína. A proto já, jako svobodný člověk, hrdě prohlašuji: Jsem Berlíňan. (Ich bin ein Berliner!)” Projev, který vstoupl do dějin studené války, přinesl Kennedymu obrovskou popularitu v Evropě. O pár měsíců později byl však Kennedy zastřelen a jeho liberální přístup k politice už neměl tak rychlé obrátky.
Čeština v USA
Bylo by nespravedlivé nezmínit slavný proslov prezidenta Václava Havla v americkém kongresu, který si zde získal neuvěřitelnou odezvu. Několikrát byl jeho filosoficko-ideologistický text proložen potleskem. Četl ho přitom v češtině. Paradox a bláznivá cesta české delegace do USA byla jedním z prvním symbolických kontaktů nově se formující postsovětské společnosti.
Tehdy ještě Československo mělo opravdu výsadní postavení a Václav Havel se i díky svému neuvěřitelnému příběhu stal vděčným americkým symbolem změn v bývalém komunistickém bloku. Prezident tak získal tolik prostoru, o kterém se nikomu jinému v naší současné politice nemůže ani zdát.
KAM DÁL: Pandemie španělské chřipky: sto milionů mrtvých před sto lety. Nevyhnula se ani známým osobnostem.
