Nesplnil rozkaz. Neposlechl, aby se zachránil
Vůdce byl už dva měsíce zavřen ve svém bunkru pod kancléřstvím a ztrácel půdu pod nohama, stejně jako jeho kolabující Říše. Hitler byl v kleštích a ze všeho vinil svůj vlastní národ, který prý nebyl dostatečně silný, aby se prosadil při budování jeho projektu. Vydal proto rozkaz, který je dnes známý jako Neronův dekret. Měl znamenat konec civilizace v Německu a spálenou zemi. Jeden člověk se mu však postavil.
Hitlerovi nestačilo zabíjet miliony lidí v koncentračních táborech. Dne 19. března 1945 vydal „Befehl betreffend Zerstörungsmaßnahmen im Reichsgebiet“ (Demolice na říšském území), který se stal známým jako Neronův dekret, pojmenovaný po římském krutovládci Neronovi (vládl v letech 54–68 našeho letopočtu), který neváhal nařídit vypálení Říma do základů.
Politiku spálené země Hitler odkoukal od Rusů
V době vrcholu 2. světové války se Hitlerova říše rozkládala od pohoří Pyreneje v jižní Francii na západě až po brány Moskvy na východě; od pouští severní Afriky na jihu až po polární kruh na severu. Prakticky celá Evropa padla nebo byla spojena s nacistickým Německem a totalitní stát se zdál nezastavitelný. Obrat nastal až při vpádu do Ruska. Protože zásobovací linie byly tak rozšířené, německé vrchní velení nařídilo Wehrmachtu žít ze země a krást jídlo a nezbytnosti od ruského lidu, kdekoli mohl. Rusové však začali vypalovat vlastní vesnice a úrodu, odpírali útočníkům obživu a přístřeší a nutili je stále více spoléhat na zranitelnou páteř svých zásobovacích linií. Hitler ocenil ruskou politiku spálené země, i když jeho armády trpěly jejími následky.
Válka byla ztracená, Hitler si to nechtěl připustit
Německo prostě nebylo dost silné, aby spojence v roce 1945 zastavilo. Přesto Hitler trval na svém, že válku lze ještě vyhrát. Měl za to, že rozdíly mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Sovětským svazem povedou k tomu, že nepřirozené spojenectví se rozpadne, jakmile se oba dostanou do Německa. Hitler si představoval, že časem západní spojenci požádají o jeho pomoc zničit Sověty. Bylo zjevné, že už rozhodně nebyl schopen posoudit realitu, projevilo se jeho špatné zdraví a asi i vliv narkotik.
Speer se ničení vlastního území obával, Hitler ho usadil
Právě ministr Speer, který měl k Hitlerovi velice blízko, se obával, že Hitler se pokusí za sebou zanechat spálenou zemi. Vydal proto své memorandum, kterým se snažil Hitlera od jeho úmyslu odradit. Dokonce se s ním v bunkru setkal. Odpověď Hitlera jej však šokovala. Podle Speerových memoárů „Uvnitř třetí říše“ mu Hitler řekl: „Pokud bude prohrána válka, budou ztraceni i lidé. Není nutné se starat o to, co bude německý lid potřebovat k přežití živlů. Pro nás je naopak nejlepší i tyto věci zničit. Neboť národ se ukázal jako slabší a budoucnost patří pouze silnějším východním národům. V každém případě po tomto boji zůstanou jen ti, kdo jsou méněcenní, protože dobří už byli zabiti.“
Zničeno mělo být všechno
Na stránkách nationalww2museum org. se dozvídáme, že se nesmělo dochovat nic, co by mohlo spojencům potenciálně pomoci. „Boj našeho národa o existenci nás nutí využít všechny prostředky,“ prohlásil Hitler, „k trvalému poškození úderné síly nepřítele.“ Zkáza se měla týkat všech výrobních, komunikačních a dopravních zařízení. Měly být zbourány železnice, mosty, komunikační linky, doky, veřejné služby, továrny a doly. Hitler svěřil vojenským velitelům a také říšským komisařům obrany a gauleiterům, administrativním úředníkům nacistické strany, známým svým fanatismem, úkol realizovat tento ortel. Nesměly existovat žádné výjimky.
Většina již věděla, že tohle už je moc
Historik Cody K. Carlson si ve svém článku „Hitler nařídil zničení Německa“ všímá, že se sice našli lidé, kteří se úkol snažili splnit, ale většina viděla marnost tohoto rozkazu. I vojenští velitelé, jako třeba polní maršál Walter Model, považovali rozkaz za kontraproduktivní. Už kvůli tomu, že Hitler slíbil, že území zabraná nepřítelem budou brzy znovu dobyta německými silami – čemuž polní maršál nevěřil.
Ani Hitler už neměl sílu, aby dokázal zajistit realizaci svého rozkazu
Když se Speer koncem měsíce znovu setkal s Hitlerem, přesvědčil Führera, aby mu dal pravomoc nad projektem ničení. Hitler, který si už možná uvědomoval, že jeho plány nebudou a ve většině případů ani nemohou být uskutečněny, souhlasil. Pro Hitlera to byl tedy s největší pravděpodobností akt záchrany tváře, který sice nechtěl rozkaz veřejně odvolat, ale věděl, že jeho realizace je beznadějná. Sám Speer by se samozřejmě teoreticky řídil rozkazem, ačkoli podstata dekretu by uvízla v byrokracii nacistického systému.
Jako jeden z mála se v Norimberku zachránil před oprátkou
Albert Speer však samozřejmě nemůže být vnímán jako kladná postava. Stál po boku Hitlera od samotného počátku války, byl součástí jeho vnitřního kruhu, organizoval nucené nasazení porobených oblastí, minimálně věděl o existenci koncentračních táborů. To, že na samotném konci války našel odvahu Hitlerovi vzdorovat, pramení z již slábnoucí moci Hitlera, ale především z toho, že on si na rozdíl od Hitlera a Goebbelse rozhodně svůj „krk“ zachránit chtěl. Nepochybně tak kalkuloval i se svou budoucností. A zjevně úspěšně. Speer byl později zatčen spojenci a postaven před soud v Norimberku, kde mu jeho odpor vůči Dekretu Nerona získal mezi soudci plusové body. Tam, kde byla oběšena většina z 21 mužů, kteří byli před soudem, byl Speer jedním z mála, kdo vyvázl s trestem vězení. Strávil 20 let ve věznici Spandau v Berlíně, než byl propuštěn v roce 1966. Zemřel v roce 1981.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Plukovník Altman: Pilotem Churchilla i Masaryka
