Neuvěřitelný nález: U Podmokel vyplavil potok největší poklad v Evropě. Zlaté mince sbírali lidé ze širokého okolí

Začátek 70. let 18. století nebyl ve středu Evropy vůbec veselý. Už mnoho měsíců v kraji řádila bída tak veliká, že lidé doslova umírali hlady. Krutá zima v roce 1770 zlikvidovala naději na jakoukoliv úrodu obilí. To, co se podařilo přece jen vypěstovat nebo zbylo z minulých let, získalo nedozírnou hodnotu, dostupnými penězi pro chudé lidi nevyčíslitelnou.

Lidé se snažili zachránit život i pojídáním kůry stromů. Zvířata, která by mohla dát alespoň trochu masa nebo třeba mléka, padala zase za oběť moru. Lidé měli docela jiné starosti než dbát na jakoukoliv hygienu, a tak není divu, že se navíc začala šířit smrtelná epidemie. Za jediný rok zemřelo plných deset procent obyvatel našeho území...

Netušil, co našel

V takových podmínkách žil se svojí rodinou i Jan Koch, který byl v kraji známý spíš pod přezdívkou Janota. Právě on se vydal v osudný den 12. června 1771 k potoku, kterým se po vydatném dešti prohnala povodeň. V zátočině mu padl zrak na blýskavé plíšky, jež se leskly v bahně. Byl to ale člověk tak chudý, že ho ani nenapadlo, že by mohl nalézt poklad.

Svůj objev ale i tak ocenil.  Lesklé “knoflíky” sebral a donesl je domů dětem na hraní. Ani ve snu jej nenapadlo, že by mohlo jít o takovou cennost - a přece šlo o zlaté keltské mince, které na tom místě uschoval kdosi už v prvním století před naším letopočtem. 

Co bylo lidem podezřelé? 

Pravou hodnotu dětské hračky odhladl alespoň zčásti židovský obchodník, cestující krajem. Od Janoty je odkoupil a takový zájem už začal být podezřelý nejen samotnému Kochovi, ale i jeho sousedům. Konečně je to napadlo - nejsou to žádné knoflíky ani obyčejné plíšky, ale vzácné a drahé zlato. Kdo mohl, běžel k potoku a hledal svoje příští štěstí. A zlata bylo prý dost pro všechny, stejně jako radosti z náhle nabytého bohatství.

Krátké štěstí vystřídala nová bída

Hladu a zimě mohl být konec. Mohl, ale tak docela nebyl. O velkém štěstí jedné malé vsi na svém panství se dozvěděl jeho majitel kníže Karel Egon Fürstenberk a rozhodl se, že se o poklad, nalezený na jeho pozemku, rozhodně nebude s nikým dělit. Už vůbec ne se svými poddanými, i když podle tehdejších zákonů měli nálezci nárok na jednu třetinu pokladu. 

Ukázala se povaha sousedů

Kníže proto vyslal do vesnice dráby, aby lidem zlato pobrali a donesli je jejich právoplatnému majiteli, za kterého se považoval jen vládce panství. Po krátkém nadšení přišel do vesnice doslova teror. Kdo neodevzdal mince dobrovolně, tomu je sebrali. Kdo vzdoroval, riskoval bití i žalář. A samozřejmě už v té době se našli “dobří” lidé, kteří byli ochotni dráby upozornit na své sousedy, kteří jistě ještě nějaké zlato schovali třeba za trámy.

Hledali znovu - tentokrát pro pána

Drábům to ale nestačilo, a tak museli místní znovu k potoku a hledat další zlato - tentokrát už pod dohledem a ne pro sebe, ale pro svého pána. A brzy se také zjistilo, že to, co do té doby našli, byla jen malá část nedozírného bohatství. Ve stráni nad rybníkem byl zakopán velký kotel plný zlaté nádhery. Ta už ale chudým lidem nepatřila. 

Neuvěřitelný poklad

Kolik zlata se vlastně v Podmoklech našlo? Podle současných odhadů se mohlo jednat až o 50 kilogramů neskutečně hodnotných keltských mincí. Jejich nový majitel ale většinu jejich historické hodnoty zničil přetavením na tehdejší dukáty. Od císařovny Marie Terezie dokonce dostal zvláštní povolení, a tak na ně mohl nechat vyrazit vlastní podobiznu a erb. Vznikly tak tedy alespoň další vzácné mince. 

Čeká zlato i na nás? 

Zlata se tehdy u Podmokel našlo tolik, že dodnes nebyl takový objev překonán. Byly ale tehdy opravdu nalezeny všechny mince, které na tom místě naši dávní předci ukryli? Nejen místní věří, že staří Keltové ještě neřekli svoje poslední slovo. Půjdete se k podmokelskému potoku podívat také?

Zdroj: wikipedia.com, podmoklynadberounkou.cz

KAM DÁL: Kouzelné bezinky mohou přivodit i velké zdravotní potíže. Lahodný likér ale neublíží