Pamětník vzpomíná na socialismus: Vlastně jsme byli spokojeni

Ano, byly doby, kdy se ceny s těmi dnešními nedaly ani vzdáleně porovnávat. Na druhou stranu bychom ale asi také nechtěli brát tehdejší plat, který těsně před revolucí v roce 1989 činil v průměru 3 170 Kč hrubého. Podle Českého statistického úřadu jde dnes o 43 412 Kč. Navýšení je tedy bezmála čtrnáctinásobné. Bohužel je pravdou, že ani toto velmi zjednodušené porovnání nevyznívá ani pro základní potraviny nijak dobře. Jak to tedy vypadá?

Mléčné bary jsou dnes již jen vzpomínkou na dětství. Zajít si na jahodový koktejl byl hlavně pro děti zážitek

Je to opravdu víc?

Vezměme si skutečný základ, tedy chléb. Jeho cena těsně před listopadem 1989 byla 4,40 Kč za kilogram. Dnes za stejné množství (když vezmeme obyčejnou Šumavu) zaplatíme prakticky přesně desetkrát více. Podobně bychom mohli hovořit o mléce, vajíčkách nebo mase.
Právě u masa mnohé jistě překvapí tehdejší cena kuřat. Jeden kilogram stál tehdy třicet korun, za průměrný plat by se tedy dalo pořídit 105 kilo kuřecího masa. Nekupovalo se tehdy kuře porcované, jak je dnes obvyklé, ale prakticky jedině celé. Dnes je složitější určit konkrétní cenu takového zboží, na trhu je od mnoha dodavatelů a v mnoha řetězcích, obecně lze ale uvést, že za kilogram stejného masa zaplatíme v supermarketech v průměru přibližně 160 Kč. Z jednoho platu by to potom vycházelo na 271 kilo kuřat.

Pohled z jiné strany

Samozřejmě to není tak jednoduché. „V době, kdy jsme my měli malé děti, což byla takzvaná generace Husákových dětí, to bylo všechno úplně jinak, není možné jednoduše vydělit výplatu cenou jednoho zboží,“ uvádí podobné výpočty na pravou míru pan Jaroslav, dnes pětasedmdesátiletý aktivní důchodce. „Musíme si uvědomit, jak velké procento z platu dnes musí lidé vydat za bydlení a další nutné poplatky, než vůbec můžou spočítat, kolik jim zbyde třeba na jídlo na jeden den. Tehdy bylo bydlení, energie a třeba i voda a podobně prakticky zadarmo v porovnání s dneškem. V Praze jsme za velký byt platili nájem 120 korun, tramvajenka na celý měsíc byla za třicet korun a tak podobně,“ připomněl pamětník.

Málo zboží, ale spokojení vlastně byli

„Zajímavé je, že i když v obchodech bylo málo zboží a dnes by se do takového systému nechtěli ve skutečnosti vrátit ani ti největší křiklouni, kteří po starých časech teskní, byli jsme tehdy vlastně obecně spokojení. Bylo to dáno hlavně tím, že v průměru měli tak nějak všichni stejně. Jistěže se našli takoví, kteří měli o něco víc. O těch se ale komunistům podařilo lidi přesvědčit, že se mají lépe jenom proto, že kradou. Ve své podstatě to tak – z tehdejšího pohledu – částečně i bylo, protože systém nepřipouštěl oficiální přivýdělky a nebylo moc příležitostí dostat se legálně k vyššímu platu, pokud na tom člověk nebyl hodně dobře se stranou,“ vysvětlil pan Jaroslav. Je tedy potřeba připustit, že se uměle nastavenou a vlastně vynucenou rovností tehdy podařilo do jisté míry alespoň omezit závist, která je z velké části palivem pro motor nespokojenosti národa.

Rozhodněte v anketě, co bylo nejlepší na 90. letech: Lechtivé časáky, Bravíčko, Tuzex, Family Frost nebo něco jiného?

Měli k sobě lidi blíž?

„Nemohli jsme třeba jako mladí manželé sehnat pračku. Prostě na trhu tehdy nebyla. Žena si vysnila automatku, ale na tu jsme si museli dlouho počkat a pak si vystát nekonečnou frontu v Kotvě. Mohli bychom být nespokojení, ale vlastně jsme to tenkrát brali jako bojovku. Sousedi v domě na tom byli stejně, tak jsme se podporovali. A musím říct (což dnes už nechápu), že nám to vlastně nepřišlo vůbec divné. My jsme nakonec sehnali Tatramatku dříve než sousedi, a protože obě mladá manželství měla malé děti, prala i sousedka u nás, než se poštěstilo i jim.“

Nechtít toho zbytečně moc

Jak na tu dobu tedy pan Jaroslav obecně vzpomíná? „To je těžké, ono je to všechno ovlivněno také tím, že jsme byli mladí a všechno jsme vnímali a snášeli tak nějak snáze. To by si podle mě měli uvědomit všichni ti, kteří chodí protestovat na náměstí. Když se na to podívám, vidím většinou starší lidi. Oni sice říkají, že tam chodí kvůli dětem, ale když se pak se svými vrstevníky bavím, tak se vždycky prakticky hned stočí řeč k nim samotným, tedy k naší generaci. Spoustu už toho nechápeme, spoustu věcí prostě neseme hůř než mladí lidé. Nám přišla jako normální ta zvrácená doba sedmdesátých let minulého století, jim třeba zase ta dnešní. Až jim bude sedmdesát, pravděpodobně se i oni budou divit, kam ten svět dospěl. Vlastně si nemyslím, že je jedna doba výrazně lepší než druhá. Problémy jsou vždycky – byly a budou. Jde jen o to naučit se žít spokojeně a nechtít o moc víc, než mohu mít. Možná proto mohla být šťastná i naše generace,“ zamyslel se nakonec pan Jaroslav.
A jak to vidíte Vy? Také jste byli vlastně spokojení? A chtěli by se dnešní mladí lidé do té doby vrátit, případně alespoň na čas podívat?

Zdroj: tyden, csu, vzpomínky pamětníka

KAM DÁL: Zapomenutý Československý hrdina: Generál Moravec špehoval nacisty, komunisté se s ním nemazali.