Porody v Osvětimi: Většinu novorozenců nechali vyhladovět nebo utopit
Těhotné ženy trpěly nedostatečným přísunem potravy, krutým zacházením a neustálým strachem o svůj život a o život svých dětí. Ty, které nosily pod srdcem další generace, se to snažily skrýt do poslední chvíle, aby se vyhnuly ještě většímu nebezpečí. V Osvětimi pomáhala s porody Stanisława Leszczyńská. V Polsku i zbytku světa se stala legendou.
Koncentrační tábory byly místem nesmírného utrpení. Vězni byli podrobeni hladu, fyzickému trestání i nelidským podmínkám. Těhotné ženy měly strach dvojnásobný – o sebe i své nevinné dítě, které často čekala na začátku života krutá smrt. Některé přišly do tábora už těhotné, některé o tom ještě nevěděly. Další otěhotněly přímo v táboře.
Podmínky pro novorozence v táboře
Když se přiblížil čas porodu, musela se již vyhladovělá matka na čas vzdát svého přídělu chleba, aby získala prostěradlo, ze kterého se vyrobily pleny a oblečení pro dítě. Netřeba říkat, že nacisté takové věci neposkytovali.
Aby toho nebylo málo, v budovách netekla voda, což činilo čištění plen nesmírně obtížným. Vězni se v bloku navíc nemohli volně pohybovat. Jakékoli čištění a „praní“, pokud se tomu dá tak vůbec říkat, se muselo provádět tajně. Pro kojence nebylo přiděleno žádné další jídlo ani mléko a mnohé ženy kvůli podvýživě nebyly schopné kojit. K likvidaci problémových kojenců byli tehdy zaměstnáni kriminální vězni. Až do května 1943 byly všechny děti narozené v Osvětimi utopeny v sudu. Po každém porodu matky slyšely charakteristické šplouchání vody, když byly jejich děti vražděny.
Později byly děti „árijského vzhledu“ s modrýma očima a světlými vlasy ušetřeny a poslány do centra na převýchovu. Poté buď skončily v dětských domovech, nebo byly umístěny k německým rodičům.
Říkali jí Anděl života
Důležitou osobou osvětimské historie se stala porodní asistentka Stanisława Leszczyńská. Ta je v Polsku oficiální kandidátkou na kanonizaci. Pomohla přivést na svět více než tři tisíce dětí. Riskovala svůj holý život, aby pomohla přivést na svět novorozence do hrůzných podmínek plných nenávisti, násilí a hladu. Spoluvězeňkyně ji nazývaly Andělem života.
Pomáhat potřebným se pro ni stalo životním posláním už před příjezdem do Osvětimi. Během první světové války byla dobrovolnicí. V roce 1916 se provdala za Bronisława Leszczyńského a měli spolu čtyři děti. V 20. letech 20. století se dala na studia a stala se porodní asistentkou. V profesi vydržela více než 40 let. Říkávala, že jí pomáhal Bůh.
Mengeleho požádala o službu sama
Během druhé světové války byla její rodina zatčena a uvězněna. Stanisława byla přidělena ke zdravotnické službě pod Josefem Mengelem, nechvalně známým zločincem, který prováděl nelidské pokusy na dětech i dospělých. Prý ho hned po příjezdu do Osvětimi o místo u něj sama požádala. U doktora, kterému se říkalo Anděl smrti, najednou sloužil Anděl života. A pro některé ženy se stala Leszczyńská spásou. Věděla, že její schopnosti ji udrží naživu, a ačkoliv nic z toho, co dělala, nemělo sobecký záměr, potřebovala být naživu pro svou rodinu.
I přes hrůzné podmínky pomáhala Stanisława tisícům vězňů. V místě, kde se vraždilo bez mrknutí oka, pomáhala přivést na svět nový život. „V zimě, když byly velmi nízké teploty, se na stropě tvořily rampouchy z dechu a potu – jedna stříbřitá tyčinka vedle druhé. Když se večer rozsvítilo, krásně se třpytily. Vypadaly jako jeden velký křišťálový lustr. Ale pod těmito rampouchy lidé spali a nemocné ženy porodily své děti,“ vzpomínala po válce. Promluvila až v roce 1957. Do té doby neřekla nikomu o Osvětimi ani slovo.
Děti tetovala, aby je rodiče poznali
„Zděná kamna sloužila jako jediné místo. Třicet lůžek nejblíže pece tvořilo takzvanou porodnici,“ osvětlila zdejší podmínky. Ani po válce o sobě ale nikdy nemluvila. Spíše vyzdvihovala práci jiných lékařů a lidí, kteří byli v těžkých podmínkách nápomocní ostatním. Porody byly jen malou kapitolou, ačkoliv každé dítě se rozhodně zachránit nepodařilo. Většinu z nich nechali dozorci hned po porodu buď vyhladovět, nebo je utopili.
Většina žen nebyla schopna kojit kvůli silné podvýživě. Stanisława však neměla během porodu jediný případ úmrtí mezi matkami či novorozenci. Nakonec jich i tak přežilo sotva 30. Děti umíraly nejen násilnou smrtí, ale také zimou a hladem. Vzpomínala, že jim rodiče často zpívali písně a ukolébavky, aby je rozptýlili od utrpení, kterým děti procházely.
Zdroj: seattlecatholic.com, ipn.gov.pl, refresher.com, redakce
KAM DÁL: Hotel Díra: Nejznámější útočiště lůzy a vyvrhelů v Praze bylo přístupné jen po čtyřech.
