Posmrtná fotografie se členy rodiny: Nebožtíci měli vypadat jako živí. Zvrácenost, krutost nebo pieta?
Shodnout se v názoru na pořizování posmrtných fotografií je asi nemožné. Zatímco jedni je považují za vzácnou vzpomínku na zesnulé, jiní jsou znechuceni. Děti, dospělí i senioři byli před svojí poslední cestou zvěčňováni tak, aby vypadali jako živí. Jak se asi museli cítit ostatní členové rodiny, kteří se fotografování také zúčastnili?
Fotografie byla ještě téměř v plenkách a před těmi, kteří se jí zabývali, stál často opravdu hodně těžký úkol. V době, kdy ještě většina lidí za celý život žádnou vlastní fotografi nevlastnila, přicházely okamžiky, kdy se rozhodli zachytit i to, co už vlastně pominulo - tedy zemřelého člověka. Vznikaly tak snímky, které balancují na hraně dojemna, krutosti a odpornosti…
Jiná doba, jiné možnosti
Uchovat si navždy alespoň nějakou památku na příbuzného, jehož svíčka na světě už dohořela, je dnes mnohem snažší. Většina z nás má plná alba a počítače snímků ze všech možných akcí. Jenomže ve druhé polovině 19. století šlo o vzácnost, kterou si mohli pořídit jen vyvolení. A právě ti si poměrně často pořizovali také opravdu zvláštní fotografie. Hlavní roli na nich měli jejich mrtví příbuzní, často i malé děti, jež v té době umíraly i na dnes banální a několika tabletkami léčitelné choroby.
Umělci mezi fotografy
Posmrtná fotografie měla svoje příznivce a profesionálové se tomuto trendu také dokázali přizpůsobit. Jejich snímky často působily tak, jako by zobrazovaly živé osoby. Nebožtíka proto nejdříve důkladně ošetřili a usadili a upevnili do speciální židle. Kolem zesnulého se potom často usadili ostatní členové rodiny a fotograf tak zvěčnil celou rodinu pohromadě. Často to byl vlastně jediný snímek, který tito lidé měli. Některé přitom byly tak podařené, že není na první pohled patrné, že jde o fotografii posmrtnou. Nebožtíkům mohly být otevřeny oči a víčka podepřena, případně uměli fotografové oči domalovat tak, že působily věrohodně.
Vzpomínka na malé děti
Pokud šlo o malé děti, i tady se sázelo na “přirozenost”. Kde jinde vyfotogafovat novorozeně než v postýlce nebo v kolébce, a jak jinak než s matkou, oběma rodiči nebo i se sourozenci, kteří měli to štěstí a přežili. Byla to prapodivná “móda”? O tom asi nemá smysl se přít. Může ale někdo lidem, kteří tuto novou možnost uchování si vzpomínek objevili, že se ve svém zármutku uchýlili k jejímu využití? Asi jen velmi těžko.
Papparazzi fotografie
Posmrtný snímek ostatně stál také u zrodu kategorie papparazzi fotografie. Tehdy se dvěma neobvykle vytrvalým a odhodlaným novinářům podařilo s pomocí zahradníka na okamžik dostat do domu, kde stále ještě na smrtelné posteli leželo tělo Otty von Bismarcka. Psal se rok 1898 a pánové Max Priester a Willy Wilck pořídili doslova nesmrtelnou posmrtnou fotografii, a tím vstoupili do dějin žurnalistiky.
Jde jen o minulost?
Pokud bychom si ale mysleli, že jsou posmrtné fotografie jen otázkou dávné historie, byli bychom samozřejmě na omylu. Nejde přitom jen o bohužel běžně pořizované snímky obětí katastrof či teroristických činů, které slouží při jejich vyšetřování, k vyvolání senzace či jako důkaz zvěrstev, kterých jsou lidé schopni.
V některých kulturách, zvláště v zemích s převažující pravoslavnou vírou, je dodnes běžné pořizování snímků zemřelých členů rodiny - dnes již převážně uložených v rakvi - obklopených účastníky posledního rozloučení. Takové fotografie jsou potom rozesílány mezi členy rodiny jako památka na poslední okamžiky ve společnosti milované osoby. A to jsme se již dostali bezmála do čtvrtiny jedenadvacátého století…
Zdroj: The Atlantic
KAM DÁL: Sériová vraždkyně Leonarda Cianciulli zabíjela, aby chránila své děti: Z obětí pekla sušenky a vařila mýdlo.
