Příběh k neuvěření: Červený kříž označil Terezín za příkladný. Pracovníci neprokoukli perfektně sehrané divadlo
Druhá světová válka byla tím nejhorším, čím si museli lidé ve dvacátém století projít. Kdo ví, jak by to v Terezíně dopadlo, kdyby pracovníci z Červeného kříže neskočili na špek skvěle sehranému divadlu. Válka pak nabrala rychlejší obrátky a běsnění nešlo zastavit.
Na podzim 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nasměroval veškerou pozornost k Terezínu, který vybral jako “sběrný a průchozí tábor”. Dělení na dvě části plně vyhovovalo zamýšleným účelům. Valy kolem pevnosti znemožňovaly útěk, jedenáct kasárenských budov pojalo velké množství lidí, v první části (Malá pevnost) byla věznice gestapa a ve druhé (Hlavní pevnost) židovské ghetto.
Dlouho nikdo netušil, co se za branami Terezína děje. A ten, kdo to zažil, nemohl zažité hrůzy šířit dál, protože tábor neopustil. Pokud se ocitl venku, tak snad jen při transportu do Osvětimi nebo dalších táborů.
Herci z Terezína
Dne 23. června 1944 přijela na obhlídku Terezína delegace z Červeného kříže. Podezření z páchaných zvěrstev bylo tak silné, že se musel chtě nechtě tábor podrobit kontrole. Zamítnutí inspekce by znamenalo přiznání viny. Tou dobou už nebylo pochyb o tom, co nacisté dělají. Velká pozornost se poutala právě k Terezínu, kde zemřely tisíce Židů hlady nebo v důsledku nemocí, jako je tuberkulóza a “obyčejná” úplavice.
Připravy probíhaly několik týdnů předem, nic se nesmělo podcenit. Natíraly se fasády domů, vysazovaly se květiny, postavilo se hřiště pro děti, otevřela se modlitebna, knihovna, čítárna a restaurační terasa, téměř přes noc se nemocnice proměnila ve školu, na budovách byly cedulky s označením ulic, cestičky byly vysypané pískem. Nechyběl ani bazén a promenáda s židovským orchestrem. A vězni museli hrát divadlo s nacisty.
Prohlídka trvala celých šest hodin a zúčastnilo se jí deset mužů. Mezi nimi Maurice Rossel, který zastupoval mezinárodní výbor Červeného kříže. Nechyběl ani protektorátní ministr propagandy Emanuel Moravec. Delegaci provázel Paul Eppstein, mimořádně v černém obleku a cylindru. Po táboře se projížděli autem, poslouchali statistiky o počtu obyvatel nebo denních aktivitách. Všude kolem pobíhaly děti a dostávaly sardinky. Jen tak. Výprava celému tomu divadlu uvěřila. Aby ne, když neviděla krabice s lidským popelem ani ubytovnu s duševně nemocnými a rejstříky o transportu na východ. Po příchodu byl slavnostní oběd a jako finále dětské představení Brundibár.
Výsledek? Maurice Rossel je jasným důkazem toho, že úsilí nacistů zahladit v Terezíně stopy po příkoři se vydařilo na jedničku. Z jeho hodnocení citujeme větu, která určila ortel mnoha tamních vězňů: „Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší.“
Zdroj: Holocaust, Paměť národa
KAM DÁL: Ležáky srovnané se zemí. Krutou pomstu za likvidaci Heydricha přežily jenom dvě děti.
