Rusové prchají od Izjumu před Ukrajinci. Před osmdesáti lety tu zažili nejhorší porážku od Němců

Sovětům se podařilo v zimě roku 1941 odrazit nacistický útok na Moskvu. Stalin a jeho generálové dospěli k závěru, že Němci zdevastovaní neúspěšným útokem a tvrdou ruskou zimou, budou snadnou kořistí a Rudá armáda je porazí. Cílem ofenzivy měl být strategicky důležitý Charkov. Generál Semjon Timošenko dostal k dispozici ohromující síly - 765 000 mužů, 1 176 tanků a 926 letadel. Vyčerpaný Wehrmacht mohl nasadit jen 350 000 mužů, 447 tanků a 591 letadel. 6. armádě, na kterou měl útok dopadnout nejvíce, velel generál Paulus, který se brzy neslavně zapíše do historie porážkou u Stalingradu, celé frontě pak velel zkušený Fedor von Bock.

Frontální útok Rudé armády, jinak to neumí

Sověti udělali přesně to, co dělají vlastně i teď – shromáždili tanky, děla a nekonečné řady vojáků a vše vrhli do frontálního útoku. Místa, kam bude Rudá armáda útočit, nebyla nijak překvapivá, nebyl připraven žádný skutečně zajímavý manévr, Timošenko chtěl vše prorazit silou a postupoval ve dvou směrech na Charkov. Nástupiště bylo právě okolí Izjumu, kde se válčí i dnes.

Rudá armáda postoupila ale jen kolem deseti kilometrů do hloubky nepřátelské obrany. Němci měli Rusy přečtené, jejich útok čekali a sami brzy přešli do protiofenzívy. Sověti podcenili tradičně jakýkoliv průzkum, zato silně přecenili schopnost svého dělostřelectva. Měli za to, že pokud budou pálit dostatečně dlouho ze svých děl, kterých měli obrovské množství, Němci se nezmůžou na odpor. A tak Rusové dál útočili, zatímco Němci obcházeli jejich křídla a nakonec je dokázali sami obklíčit. Vznikl tak kotel v lese poblíž obce Barvinkove, kde se tísnily statisíce rudoarmějců. Všude vládla panika, jednotky se promísily, velení zcela selhalo.

Masakr Rusů v kotli

Sověti se snažili probít z obklíčení, ale byl z toho jen masakr. Jak vypověděli později němečtí vojáci, kulomety nemusely vůbec mířit, stačilo střílet a vždy někoho trefili. Rusové útočili neorganizovaně v masách za pokřiku uráá, což ale nikam nevedlo. Němci je kosili jako obilí. Ti, co přežili, museli ustoupit na ještě menší území asi 15 km čtverečných. Více než 200 000 sovětských vojáků, stovky tanků a tisíce nákladních automobilů a vozů tažených koňmi nakonec zaplnili úzkou polní cestu mezi obcemi Krutoiarkou a Fedorovkou, kde ale byli pod neustálou německou dělostřeleckou palbou a neúnavnými nálety bombardérů. V boji padli tři sovětští generálové.

Němcům se podařilo zajmout 250 tisíc Sovětů a 70 tisíc jich pobít. Přesné počty se ale liší, každý historik udává trochu jiná čísla. Každopádně šlo o obrovskou porážku, při které zmizely také celé velitelské štáby a spousta drahocenné techniky. Němcům se otevřela volná cesta do hlubin ruské říše, která měla skončit až u Stalingradu. Ruští historikové se k této porážce nikdy příliš nehlásili, raději se věnovali popisu svých vítězství, nicméně podle mnohých odborníků jde o vůbec největší porážku Rudé armády v průběhu druhé světové války.

Zdroj: warhistoryonline.com

KAM DÁL: Jediná bitva, kde mohli Poláci porazit Němce.