Temné postavy v maskách léčily ve středověku mor, úspěšnost byla nulová

Postavy se zobákovou maskou se v ulicích měst objevovaly zejména v 16. století. Podle knihy Michela Tibayrenca Enycyklopedie infekčních chorob se první zmínka o slavném kostýmu morového lékaře nachází v díle z poloviny 17. století, jehož autorem je Charles de Lorme, královský lékař ve službách francouzského krále Ludvíka XIII.

De Lorme napsal, že během morové epidemie v Paříži v roce 1619 si vytvořil oděv vyrobený výhradně z marocké kozí kůže, včetně bot, kalhot, dlouhého kabátu, klobouku a rukavic. Nošení tohoto ochranného vybavení naznačuje, že lékaři se více obávali nákazy přímo od svých pacientů než ze vzduchu.

Hlavním prvkem oděvu byla přiléhavá maska s křišťálovými očními skly. Ta se rozšiřovala na dlouhý zobák, který byl dlouhý asi 15 cm a naplněný parfémem nebo aromatickými bylinami. Zobák byl nejikoničtějším prvkem oděvu a byl považován za nezbytný pro lékaře, aby zabránil vdechování "morového miasmatu" neboli nemocemi prosáklého vzduchu pocházejícího přímo od pacienta.

Jenom straší lidi a bere peníze

Další vizuální důkaz pochází z roku 1656, kdy obzvláště ničivá morová epidemie zabila statisíce lidí v Římě a Neapoli. Německý rytec Gerhart Altzenbach vydal populární obrázek morového lékaře v plném oděvu s textem popisujícím, jak tento oděv chrání svého nositele před smrtí.

Velmi známou je také satirická rytina Pauluse Fürsta z roku 1656 nazvaná "Doctor Schnabel von Rom" neboli "Doktor Zobák z Říma". Fürst, okopírovaný z Altzenbachovy ilustrace, jízlivě popisuje, jak lékař nedělá nic jiného, než že děsí lidi a bere peníze od mrtvých a umírajících.

Fürst také přidal k obleku morového lékaře několik dalších prvků, které se ve verzích objevují dodnes, jako jsou rukavice připomínající drápy a ukazovací hůl zakončená přesýpacími hodinami s netopýřími křídly. Tyto prvky jsou satirické a neodpovídají historické skutečnosti, ale přesto do značné míry ovlivnily dnešní podobu stereotypního morového lékaře.

Léčili mor palbou z děl

Představy o příčinách a šíření moru se v průběhu několika staletí měnily, stejně jako se měnil oděv, který moroví lékaři nosili, a metody, které používali k léčbě nemoci. Léčbou moru se zabývali jak vysokoškolsky vzdělaní lékaři či chirurgové, tak i holiči, lékárníci, porodní báby, bylinkáři a dokonce i kněží. Všichni měli jedno společné – mor nedokázali ani v nejmenším léčit. Zaslouží si však větší uznání, než se jim obvykle dostává, protože rozpoznali šíření a příznaky moru a dali lidem naději, i když planou.

Moroví lékaři si ovšem uvědomovali, že boule, které vznikaly na tělech nemocných, se obvykle tvoří v tříslech, podpaží a na krku. Považovali je za důkaz toho, že tělo vypuzuje tělesné šťávy (zvané též humory) z nejbližších hlavních orgánů: jater, srdce a mozku. Podle lékařů bylo možné moru předcházet pomocí podrobného léčebného plánu nebo režimu, který zahrnoval změnu stravy, užívání léků, které způsobovaly "blahodárné" zvracení a močení, a preventivní pouštění krve.

Aby se lidé ochránili před morovým vzduchem, doporučovali lékaři nosit nebo držet v ruce sladké či hořké látky, například fialky, pelyněk, ocet nebo (pokud jste byli bohatí) kousek ambry, což byl silně vonící výměšek střevní výstelky vorvaně. Lékaři také doporučovali pálit smolu, kadidlo nebo hořce vonící dřevo, aby se pročistil a vyčistil vzduch. Od pozdního středověku lékaři také doporučovali střílet z děl, aby se kouřem ze střelného prachu bojovalo proti miasmatům.

Nic nebylo zadarmo

Moroví doktoři byli zvláštní sorta lidí. Mezi více či méně vzdělanými nadšenci do medicíny byli také podnikavci a dobrodruzi, které lákal zisk. Morové doktory totiž platila města, která je najímala, aby léčili nemocné. Ovšem platili i sami nemocní, často zoufalí lidé, kteří za nejrůznější léky a lektvary byli ochotní zaplatit vysoké částky. Doktoři také zařizovali úřední věci, sepisovali poslední vůle, dokázali leccos vyřídit i mimo uzavřenou morovou oblast, ovšem nic z toho nebylo zadarmo. Ostatně na to narážel onen Fürst, když psal, že lékaři berou peníze.

Aby města předešla nejrůznějším čachrům, existovala povinnost, že s doktory vždy musel chodit zřízenec města, který na vše dohlížel. Ne vždy tomu tak bylo, například v italském městě Prato byl kvůli tomu vyhozen morový doktor jménem Stefano Mezzettino, protože chodil do morových domů bez dozoru.

Lékaři, šarlatáni, dobrodruzi, podnikatelé se smrtí, v temném kostýmu se zobanem se skrývali lidé všech možných druhů, kteří hráli podivnou hru se smrtelnou nemocí zvanou mor. Jejich tehdejší znalosti jim ovšem neumožňovaly, aby tuto hru mohli vyhrát.

Zdroj: livescience.com

KAM DÁL: Ve středověku byl mor také vhodnou záminkou k likvidaci Židů. Začali s tím ve Francii.