Že nejde Rusko na bojišti porazit? Ale kdeže, debaklů už zažilo nespočet
V probíhajícím rusko-ukrajinském konfliktu se čas od času vynořují „zaručené“ teorie, že kremelského agresora nelze v žádném případě vojensky porazit. Svou douškou k tomu přispěl nejnověji i viditelný kandidát na amerického prezidenta ze slavného rodu – Robert Kennedy Jr. Jenže to je mýlka, Rusko zažilo vojenských proher opravdu hodně, takže nelze na druhé straně vyloučit, že budou jeho vojska z Ukrajiny nakonec vytlačena.
Mýtus o neporazitelnosti ruského agresora stále žije, a to zejména v dezinformačních kruzích, u jejich vždy ochotných pomocníků, kteří jej přiživují, a rovněž v protizápadních náladách, jež povážlivě zesilují. I Robert Kennedy Jr. žije v jakési věčné iluzi o tom, že Rusko vždy musí každý ozbrojený konflikt vyhrát, jak dal veřejně na srozuměnou před několika dny: „Nedovedu si představit, že by Ukrajinci dokázali porazit Rusy. V Evropě není sebemenší touha posílat lidi na smrt kvůli Ukrajině,“ prohlásil prezidentský kandidát.
Historických debaklů přišel nespočet
Nejen Kennedy Jr., ale i další proruští pomahači se však ve své zaslepenosti mýlí. Rusko nejenže v minulosti několik zásadních válek prohrálo, některé dokonce ostudně. V letech 1853–1856 probíhala Krymská válka mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, kterou podporovala Francie (a také další spojenci). Rusko odešlo z konfliktu poraženo a bylo donuceno podepsat Pařížský mír.
Carská říše odešla s potupou také z rusko-japonské války, která probíhala v letech 1904–1905. Málokdo si dokázal tehdy představit, že Rusko Japonsku podlehne tak zdrcujícím způsobem. Bitva u Cušimy v roce 1905 jasně prokázala slabost carské říše, když poražení ztratili několik tisíc mužů a několik desítek válečných lodí, které byly buď zničeny, nebo ukořistěny či odzbrojeny Japonci. Porážka se potom promítla i do vnitropolitického života, kdy car dal svolat poprvé státní dumu, byť i nadále vládl absolutisticky.
Další debakl na sebe nenechal dlouho čekat. Přišel po vítězství bolševické revoluce v říjnu 1917. Lenin navzdory nesouhlasu jeho spojence Lva Trockého, kterého posléze Stalin zapudil, podepsal ponižující Brestlitevský mír v březnu 1918, který se rovnal ve skutečnosti kapitulaci nového režimu. Rusko zaznamenalo obrovské územní ztráty, které činily okolo 1 milionu kilometrů čtverečních. Noví ruští vládci přišli mimo jiné o Finsko, Pobaltí, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.
Polský „zázrak na Visle“
Jiná porážka čekala na sovětské Rusko zanedlouho, i když s ní vůbec nepočítalo. Rusko-polská válka v letech 1919–1921 probíhala s rozdílnými cíli na stranách aktérů. Pro Lenina a bolševické vrcholné představitele byla „oknem“ do Evropy a příležitostí, jak do ní šířit socialistickou revoluci. Naopak Poláci usilovali o zisk oblasti bývalé Polsko-litevské unie a zároveň si chtěli zajistit co nejlepší pozici v případném boji o polskou nezávislost.
V srpnu 1920 to vypadalo pro bolševiky už příznivě, Rudá armáda stanula před Varšavou a Lenin a další se opájeli na II. kongresu Komunistické internacionály představou o jednoznačné porážce nepřítele a diktování svých podmínek. Pak ovšem přišel „zázrak na Visle“ a odražení ruských vojsk v klíčové bitvě o Varšavu vyčerpanou polskou armádou. Rudá armáda se z drtivé porážky už nikdy nevzpamatovala a konflikt posléze skončil podepsáním Rižského míru, jehož výsledkem bylo rozdělení sporných území na Ukrajině a Bělorusku mezi Polsko a sovětské Rusko.
Sovětské fiasko v Afghánistánu
Když se přeneseme o hodně let dopředu, debaklem pro Sověty skončilo afghánské dobrodružství v roce 1979. V prosinci 1979 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu, přepadly prezidentský palác a zlikvidovaly tehdejšího prezidenta Háfizulláha Amína. Do funkce byl dosazen prokremelský Babrak Karmal, který zastával post afghánského velvyslance v Československu.
Původní několikatýdenní operace se však notně protáhla, a to až do konce 80. let. Bojovníci z řad mudžahedínů se nikdy nesmířili se sovětskou okupací a vedli proti kremelským uchvatitelům partyzánskou válku. A nutno dodat, že – díky štědré americké pomoci USA – úspěšně. Situace se v závěru 80. let jevila už neudržitelně, až nakonec o stažení sovětských vojsk rozhodl Michail Gorbačov. Sovětská armáda pak z Afghánistánu odcházela s mezinárodní ostudou. Poslední sovětský voják Afghánistán opustil 15. února 1989.
Mohli bychom jmenovat další neúspěchy Ruska v mezinárodních konfliktech, nicméně z výše uvedeného je jasné, že mýtus o neporazitelnosti zkrátka neplatí. Nikde není psáno, že Ukrajina nemůže v nyní již vleklém konfliktu slavit vítězství nad Ruskem. To by se nerovnalo bezpodmínečné kapitulaci Ruska, ale vyčištění ukrajinského území do posledního vojáka okupantů. Putinova porážka na Ukrajině by pak byla dalším střípkem do mozaiky historických proher, kterých zažilo Rusko či Sovětský svaz již mnoho.
KAM DÁL: Putinův důvěrník: Kdo je miliardář Usmanov? Nikdo ho nemá rád, pro vůdce je ale klíčovou postavou.
