Zrada. Dohoda čtyř v Mnichově nás připravila o pohraničí
Bránit se, nebo se podvolit? Konec září roku 1938. Německá armáda za hranicemi, Hitler žádá české pohraničí s vysoce rozvinutým průmyslem. A naši spojenci – Velká Británie a především Francie – souhlasili, že velký kus Československa Německu postoupíme. Jejich představitelé se topili v bláhové naději, že tím zabrání válce s Německem.
Dohoda čtyř se v Mnichově podepsala brzy po půlnoci. Němci ji předali našemu vyslanci Masnému, který v Mnichově byl, ale jednání se účastnit nemohl. Prezident Edvard Beneš se o podepsání dohody dozvěděl z rádia ve dvě hodiny ráno. Ještě téhož dopoledne zasedla na mimořádném zasedání vláda a rozhodla, že dohodu přijímá. To však nebyl názor všech. Národu chuť bojovat nechyběla. O dva dny později se v Praze sešlo několik významných osobností, a diskutovali o možnosti vojenského odporu. Schůzky se účastnili například pražský primátor Petr Zenkl, poslanec Národního sjednocení Ladislav Rašín, novinář Hubert Ripka, diplomat Hubert Masařík, předseda komunistů Klement Gottwald, generál Lev Prchala a plukovník Emanuel Moravec. Vyslali Moravce se svým návrhem za prezidentem Benešem, ten ale jejich návrhy odmítl. Odmítnuté osobnosti dokonce zvažovaly i možnost vojenského převratu, který se však nakonec nekonal.
Hitler se odvolával na barbarské pronásledování německé menšiny v Československu
Mnichovské dohodě předcházely provokace německé menšiny v Československém pohraničí. Časté byly i ozbrojené střety. Tyto rozmíšky podporoval Hitler, aby zdůvodnil své nároky na území Československa, kde žilo více než 50 % Němců. V dubnu 1938 předložil předseda Sudetoněmecké strany Konrad Henlein československé vládě tzv. Karlovarský program, který obsahoval požadavky sudetských Němců. Po dohodě s Hitlerem byly formulovány tak, aby byly pro naši vládu nepřijatelné (obsahovaly například požadavek úplné rovnoprávnosti sudetoněmecké národnosti s českým národem, vytvoření sudetoněmecké samosprávy, odstranění křivd od roku 1918, uznání zásady, že v německých oblastech budou pracovat pouze němečtí státní zaměstnanci, ale především vyžadovaly plnou svobodu přiznání se k německému světovému názoru). To bylo skutečně nepřijatelné. Stoupající napětí přerostlo 12. září v sudetoněmecké povstání v reakci na projev Adolfa Hitlera na závěr sjezdu NSDAP v Norimberku. Nejznámější incident se stal v Habartově, kde Němci přepadli četnickou stanici a zavraždili čtyři četníky. Na to vláda reagovala vyhlášením stanného práva v některých pohraničních oblastech.
Nezkušený britský premiér Neville Chamberlain sehrál Hitlerovi roli užitečného idiota
Britský premiér se obával, že kvůli Československu a jeho vnitřním potížím bude Anglie vtažena do války. Ve svém projevu prohlásil: „Jak strašné, fantastické a neuvěřitelné je, že bychom zde měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli hádce ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme. Zdá se stále nemožnější, aby byl spor, který již byl v zásadě vyřešen, předmětem války.“ V polovině září proto odcestoval za Hitlerem do jeho sídla v Berghofu. S Hitlerem jednal z vlastní iniciativy, svůj postoj nekonzultoval s ministrem zahraničí lordem Halifaxem, ani ho nepředkládal na jednání vlády. Hitler po něm žádal připojení československých oblastí s převahou německého obyvatelstva k Německu. Chamberlain souhlasil.
Vzkaz spojenců, zaváhání, odpor, zrada
V noci na 21. září vyslanci Velké Británie a Francie oznámili, že pokud Československo nepřijme požadavky na odstoupení území s více než 50 % německého obyvatelstva, dojde k válce, za kterou bude odpovědné Československo. Ani Francie, ani Velká Británie se k ní nepřipojí. Beneš sice toto stanovisko považoval za ultimátum a zradu, ale svolal zasedání vlády, která byla přijetí ultimáta nakloněná a požadavky přijala. Toto rozhodnutí bylo bráno jako kapitulace a vyvolalo demonstrace, které požadovaly, aby byl v souladu s ústavou svolán parlament a aby byla ustavena vláda skutečné obrany státu. Večer dorazil mnohatisícový dav na Pražský hrad. O den později se uskutečnila generální stávka. Jejím výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Vlády Spojeného království a Francie změnily svůj postoj a doporučily Československu mobilizovat. 23. září československá vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Díky ní se situaci v pohraničí podařilo stabilizovat. Týden vojenských příprav utnula dohoda „o nás bez nás“. Velká Británie a Francie se tak rozhodly, neboť podlehly zcela mylným předpokladům, že připojením našeho pohraničí k třetí říši budou zcela splněny požadavky nacistů. Západní mocnosti vydaly mnichovskou dohodou Československo i celý středoevropský prostor mocenskému vlivu německého nacismu a následně sovětského komunismu.
Mnichovská dohoda byl cár papíru, který válce nezabránil
Ve Francii a Anglii zavládlo po podpisu dohody nadšení. Premiér Daladier a ministr zahraničí Georges Bonnet byli oslavováni jako zachránci míru. Také britský premiér byl v Londýně přijat s ovacemi. Prohlašoval, že dohoda „zajistila mír pro naši dobu“. To, jak šeredně se mýlí, vědělo v Anglii více lidí, a ani vláda nebyla jednotná. První lord admirality Duff Cooper na protest proti podpisu dohody rezignoval. Budoucí premiér Winston Churchill vyřkl památnou a krutě pravdivou větu: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolila hanbu, bude mít válku.“ 1. září 1939 přepadl Hitler Polsko, do války se zapojila Anglie i Francie. Zrada na Československu těmto zemím uchránila mír na necelý rok.
Zdroje: Wikipedia, plus. rozhlas.cz, mzv.cz
