Demokratický režim řízený bývalými příslušníky StB. I tak může vypadat obraz dnešního Bulharska
Komunistický režim a nadvláda Sovětského svazu se v zemích bývalého východního bloku projevují dodnes. Rozhodně v tom nejsme sami. Mohou se o tom přesvědčit čtenáři nově přeložené knihy německého spisovatele bulharského původu Iliji Trojanowa. Nese název Moc a vzdor.
Ilija Trojanow se narodil v roce 1965 a během mnoha let se mu podařilo vybudovat velice pestré a mnohotvárné dílo. Ať už se to týká žánrů, k nimž Trojanow takříkajíc přičichl – od dokumentárních filmů přes reportážní romány až k literární fikci –, nebo fenoménů, které se pokusil zachytit, postihnout, revidovat.
V češtině vyšly Trojanowi dosud dvě knihy – v roce 2004 vydal Ikar v překladu Václava Klumpara titul Moje Afrika a v roce 2008 nakladatelství Host vydalo v překladu Renaty Tomanové Sběratele světů. Před několika týdny vydalo nakladatelství Akropolis do češtiny druhý přeložený román Iliji Trojanowa Moc a vzdor.
Ušlapanou cestou
Kniha má k českým čtenářům cestu ušlapanou. Nejen proto, že ji do češtiny převedla významná současná spisovatelka Radka Denemarková. Také – a snad především – proto, že se adaptací tohoto románu režijně uvedl režisér Dušan D. Pařízek, bývalý umělecký šéf pražského Divadla Komedie. Čeští diváci se mohli s Dušanem D. Pařízkem setkat naposledy díky představení Kauza Schwejk, které nárazově uvádí holešovické Studio hrdinů.
Tím posledním, čím Pařízek dosud přispěl ke kulturnímu dění v českém prostředí, je právě doslov k Trojanowě knize. Jeho poněkud apelativní tón, v němž známý režisér upozorňuje na současné politické dění v České republice a který končí slovy "Pravda a láska vítězí...", může možná na první pohled působit až trochu nepatřičně, na druhou stranu je velmi přiléhavý k samotnému románu.
Moc a vzdor je totiž román, jehož příběh můžeme číst jako upozornění na fakt, že byť je (bulharská, ale o té naší to platí taktéž) společnost po pádu komunistického režimu demokratické, takzvané staré struktury, straší ve vysokých pozicích i nadále.
Vypravěč a vypravěč
Román Moc a vzdor má dva vypravěče – Konstantina a Metoděje. Jeden z nich je bývalý komunistický vězeň, jenž se v demokratické společnosti snaží pátrat po kořenech svého trestu, do čehož se musí pouštět s vědomím toho, že mu úřady prorostlé bývalými funkcionáři budou házet klacky pod nohy. Díky tomu se v románu objevuje množství dobových dokumentů – tím může Moc a vzdor připomenout debutovou prózu Karla Halouna Marná práce.
Druhý vypravěč, Metoděj, byl Konstantinovým spolužákem. Později se přidal na stranu státní moci a dnes je z něj vlivný činitel. Ve svých partech se jednak vypořádává s ženou, která se po letech objevila s tvrzením, že je jeho dcerou, jednak odůvodňuje a ospravedlňuje vlastní zločiny z minulosti.
Román klade základní, univerzální otázky – jak se vypořádat s minulostí a jak v ní najít pravdu? Co zmůže jedinec proti totalitě? A je něco platné, že z hlediska moci a vzdoru se můžeme bavit taktéž o pravdě a spravedlnosti? Specifická atmosféra Bulharska (kterou dobře poznají i čeští čtenáři) je v románu zachycena jak v jeho totalitním, tak v posttotalitním období.
Nakladatelství Akropolis se se svými tituly pravidelně objevuje mezi nominovanými na nejkrásnější české knihy. A Moc a vzdor je v tomto ohledu takzvaným majstrštykem. Bohužel se titulu nedostalo potřebné péče korektora. Velké množství chyb je však tím jediným, co české vydání tohoto zásadního románu hyzdí.
