Zapomenutí umělci na okraji společnosti. Čeští podivíni se nikdy nepodrobili komunistickému režimu

Zapomenutý umělec, to je kategorie sama pro sebe. Slavný Vincent Van Gogh se sice dnes objevuje na hrncích, propiskách, magnetkách a jiných propagačních materiálech, ale za svého života slávu nepoznal. Prodal jen jeden obraz. V současnosti o něm víme paradoxně úplně všechno. Takových osobností umění bylo ve světě víc a v naší umělecké minulosti bychom také několik takových našli. 

Bohuslav Reynek

Český básník, malíř a překladatel. Bohuslav Reynek to ve svém životě neměl vůbec lehké. Byť nenaplňuje tragický osud jako u holandského malíře Vincenta Van Gogha, jeho dílo se postupně v minulém režimu stalo zcela neviditelným. Reynek žil před válkou střídavě ve Francii a na statku svého otce v Petrkově. 

Zemědělská práce mu byla blízká, protože během studií naplnil přání svého otce zemědělce a několik týdnů se věnoval zemědělství i na vysoké škole. To tedy dlouho nevydržel a postupně v něm rostla umělecká touha se vyjádřit. Ať už slovem, nebo lyricky potemnělou grafikou. Po smrti otce se ujal statku natrvalo a celá rodina zde žila až do roku 1944, kdy byli nuceni se vystěhovat. 

Návrat v roce 1945 po konci druhé světové války také nebyl nejšťastnější, protože po komunistickém převratu v únoru 1948 byl statek zestátněn a Reynek zde mohl pracovat pouze jako zemědělský dělník, a to až do roku 1957. První roky údajně vůbec nevycházel ven a také v tomto období vzniklo nejvíce jeho dnes známých grafik a zdokonaloval svou básnickou formu. 

Až v šedesátých letech se stává jeho dílo znovuobjevené novou, mladou generací umělců. Odkazují se k němu Jiří Kolář, Ivan Magor Jirous či Ivan Diviš. Po fatální ztrátě jeho francouzské ženy, kdy ovdověl, mohl v roce 1964 znovu vystavovat, a to po dlouhých 35 letech. V roce 1969 stihl vydat ještě básnickou sbírku Sníh na zápraží, Mráz v okně a Podzimní motýli a v roce 1971 ve svých 79 letech umírá. Reynkovo intimní a spiritualitou napuštěné dílo objevují milovníci umění i dnes. Mimo proud času tak vzniklo zcela unikátní dílo umělce, který je dnes díky tomu bezpochyby nesmrtelný. 

Josef Váchal

Ani příběh Josefa Váchala není tak absurdně fascinující jako v případě Vincenta Van Gogha, ale i do jeho práce zásadně promluvil minulý režim, který z něj udělal téměř neexistujícího malíře a grafika. Za první republiky se totiž jednalo o váženého a uznávaného umělce. Nikdy se však nepodrobil dobové poptávce. Na začátku kariéry byl zmítán úzkostnými stavy, které však perfektně zpracovával ve formě deníků. 

Na doporučení Mikoláše Alše se dostal na uměleckou krajinářskou školu a nějakou dobu se živil tvorbu pohlednic a vázáním knih. Byť následně navštěvoval ještě několik malířských ateliérů, stal se víceméně samoukem. Na začátku 20. století si pronajímá svůj první ateliér a stává se umělcem na plný úvazek. Jeho dílo se postupně z křesťanské tematiky krystalizuje spíše do okultismu, kterému propadá, a zakládá dokonce skupinu Sursum. 

Silně jeho dílo ovlivnilo narukování do bojů první světové války. Kontroverzní byl jeho příklon k nacismu během druhé světové války, ale v žádném případě se nejednalo o antisemitismus, nýbrž o naivní naději na pořádek, který by mohl být nastolen v Evropě. 

Během komunistického režimu se dostal do úplného ústraní. Dožíval na statku své partnerky a výtvarnice Anny Mackové. Po znárodnění jim byl statek sebrán a on žil v hospodářském stavení v bídě a bez zájmu společnosti. Jen občas žil z mecenášských darů. Až v šedesátých letech se podobně jako u Reynka začalo jeho dílo znovuobjevovat a dokonce vystavovat. Josef Váchal zemřel v roce 1969 jen pět dní poté, co získal titul národního umělce, kterému se tak bytostně vyhýbal.

KAM DÁL: Nejmystičtější monstra světa. Japonská legenda, upíři z Balkánu a středověký Kraken.