Zákon o dezinformacích jako hra s ohněm. Může vrátit cenzuru

Příběh zmocněnce pro oblast médií a dezinformací je dalším dobrým příkladem síly dezinformací. Respektovaný novinář a mediální manažer Michal Klíma se dezinformátorům nehodil a byl podroben „kritice“ , že je novodobým cenzorem. Aniž by někdo zkoumal jeho práci.  Zpackané už od začátku. To, že ho v tom vláda nechala více méně bez pomoci, je přesně výsledek síly dezinformací, jednodušší je totiž lhát, než obhájit složitou pravdu. 

Pokud se o nějakém zákonu hojně veřejně diskutuje, tak je to nepochybně zákon o dezinformacích, jehož vznik chtěla vláda urychlit zejména po ruském vpádu na Ukrajinu více než před rokem. Podle představitelů koalice by měl stát efektivně bojovat se šířením dezinformací, které nejen v souvislosti s válkou na Ukrajině ohrožují národní bezpečnost.

Nový cenzurní úřad?

Zásadní otázkou ovšem je, kde končí svoboda slova – a kde už nastupuje paralelní dimenze světa dezinformací, protože tato hranice je samozřejmě velmi tenká a také subjektivně vnímaná. A další klíčovou otázkou je, kdo bude posuzovat, co je právě ona dezinformace. Kdo bude jakousi svrchovanou autoritou, která by mohla určovat jednoznačné dělítko mezi pravdou a lží? Nějaký k tomu zákonem zřízený určený orgán, instituce? V takovém případě by však vyvstaly mnoha lidem a pamětníkům nepochybně vzpomínky na činnost nechvalně známého normalizačního Federálního úřadu pro tisk a informace, jemuž se dříve posměšně příznačně přezdívalo Útisk.

Vláda po ruské invazi na Ukrajinu jmenovala vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací. Byl jím novinář a mediální manažer Michal Klíma. Klímova pozice však byla po poměrně velké kritice, že je novodobým cenzorem, zhruba po roce zrušena. A i když koalice dál debatuje o přijetí zákona, jeho formě a kompetencích, je možné, že nakonec žádná norma nevznikne.

Citlivost přijetí zákona o dezinformacích totiž připouštějí sami vládní představitelé, a to včetně ministra vnitra Víta Rakušana. Z druhé strany se pak naskýtá možnost, že boj s dezinformacemi se bude odbývat jinými formami a zákonná norma k němu nakonec nebude potřebná. Zatím nepanuje shoda na tom, jak by měl zákon vypadat, jaké kompetence by měl mít – a proti jakému druhu šíření dezinformací by vlastně bojoval. Na to totiž existuje více subjektivních pohledů a musíme také vzít v potaz, že členů koalice je pět. Další potíž může představovat vymahatelnost zákona a také to, zda bude v praxi vůbec realizovatelný.

Vznikne vůbec nový zákon?

Nemálo politiků tak volá naopak po lepší osvětě, zejména ve školních zařízeních, a po zvýšení mediální gramotnosti. Zaznívají apely k tomu, aby si žáci sami uměli vyhodnotit informace, jež se neustále míhají veřejným prostorem. Proto není potřeba ani přijímat nový specializovaný zákon, protože stát má jiné nástroje, jak proti dezinformacím bojovat, případně novelizovat jinou či podobnou normu. Vzhledem k tomu, že je po Klímově odvolání viditelné určité ochladnutí zájmu o přijetí zákona, není vyloučeno, že jej ČR nakonec nebude mít.  

A výše uvedená druhá varianta, tedy zvýšení mediální gramotnosti a osvěty, se přece jen ve světle kritiky, že by mohl vzniknout nový cenzurní úřad, jeví jako schůdnější řešení. Je třeba si říci, že ne všechny společenské problémy či závadové jevy lze řešit přijetím nových zákonů, které navíc budí tak velký poprask. Vláda by měla místo toho zvolit méně „násilné“ řešení a využít nástroje, které má k dispozici, společně s důsledným rozvinutím osvětových kampaní.

KAM DÁL: V roce 1968 byla zrušena cenzura. Pak ale přijely tanky a všechno začalo nanovo.