Bolek Polívka: Nemám rád pražský triumfalismus ani brněnské bolestínství

Oslavy spojené s kulatými narozeninami má Polívka rád, ať už jsou velké, anebo komorní. Hlavně si přeje, aby hosté měli radost a věděli, že to vlastně dělá pro ně. "Vždyť 70 let je věk, který je kmetský, ale zároveň jsme pořád ještě mladí. Máme jen 60 a deset, jak říkají Francouzi," uvedl Polívka.

Stále patří k nejvytíženějším filmovým a televizním hercům v Česku. Mimořádné role, jako farář v Zapomenutém světle nebo sochař Mára v Pupendu, se ale podle něj rodí jen vzácně, za správné konstelace v čase a prostoru. Herec musí mít zrovna ten správný věk a fyziognomii, dobrého režiséra a scenáristu. "Jsou to takové malé zázraky."

Měl prý štěstí na role

Při pohledu do "zpětného zrcátka" si říká, že měl štěstí, jaké krásné herecké úkoly dostával. Připomněl třeba roli výtvarníka Vladimíra Boudníka v Něžném barbarovi. Přátelé z uměleckých kruhů se prý divili, jak může hrát Boudníka, když pije víno - výtvarník přece pil pivo. "Ale měl jsem proti těmhle názorům docela dobrý lidský štít, a to byl Bohumil Hrabal," řekl Polívka. Autorovi knižní předlohy se prý jako Boudník líbil.

Polívka není z těch, kteří mají vysněné divadelní role, vlastně pochybuje o tom, že takoví herci existují. "Spíš se spoléhám na to, že když už by byl nedostatek nabídek, tak si něco sám napíšu." Na druhou stranu, v posledních letech v Městském divadle Brno přijal velké shakespearovské role. Nikdy by jej prý nenapadlo, že jednou bude hrát krále Leara nebo Šajloka.

"Nejkrásnější zjištění je to, že stačí ty blankversy, verše, věty, metafory a to krásné, co v Shakespearovi je, jenom říkat. Že člověk u toho moc nemusí nic dalšího vyvádět," konstatoval. A co se dozvěděl o Shakespearovi při zkouškách od režiséra Stanislava Moši a dramaturga Jiřího Záviše, nakonec vytěžil ve vlastní hře o vztazích mezi otci a syny. "Kdybych nehrál Shakespeara, tak by zcela jistě nebyl Šašek a syn."

Uši, které rozhodují

Od roku 1987 natáčí Polívka v nepravidelných intervalech televizní Manéž. Jestli bude pokračovat, záleží hlavně na brněnském studiu České televize. "Nevíme, jestli budeme dělat ještě další. Máme dobrou sledovanost a ohlasy, které ale asi nedolehnou k uším těch, co rozhodují. Jsem připraven ještě několik Manéží natočit, protože nápady jsou pořád," měl jasno herec.

Mnozí lidé si Polívku stále spojují s Divadlem Husa na provázku, kde začínal. Přes 25 let je ale principálem vlastního Divadla Bolka Polívky. Dává mu to svobodu zvát si spolupracovníky dle vlastního výběru. Odpadá také nejistota, jaké role jako herec dostane, zda bude Donem Quijotem anebo Sanchem Panzou.

"Hodně často se nám hercům stává, že zrovna nehrajeme to, co bychom chtěli hrát. A tím, že se člověk stane principálem, tak může víc rozhodovat o svém osudu." Zdůraznil také nenapodobitelnou radost spojenou s tím, jak z autorského, třeba i klopotně napsaného textu vzniká představení, tedy jak se "z ničeho rodí něco".

Má rád Brno i Prahu

Ačkoli Polívkovo divadlo sídlí v Brně, má rád i Prahu - s nadsázkou říká, že tam jezdí na montáže. "Tam se filmuje, tam se dělají krásný věci. A jako divadelník chci být přítomný v pražském divadelním životě, protože je to opravdu ten vrchol. Když na tebe chodí lidi v Praze, opravdu se můžeš spolehnout, že na tebe budou chodit i v Rychnově nad Kněžnou nebo v Uherském Hradišti," řekl Polívka.

Nemá rád ani pražský triumfalismus, ani bolestínství, kvůli kterému se někdy říká, že brněnští herci se rodí ve "znamení ublíženců". Mezi oběma městy by prý měl být "vyrovnaný a usměvavý vztah". Do Brna podle Polívky mnoho lidí jezdí odpočinout si od Prahy a turismu, relaxovat a třeba se najíst v dobré hospodě, která není předražená.

"Dokud se budeme v Brně umět usmívat a dokud budeme mít dost místa, abychom nechali dvě židle pro hosty, tak to bude vždycky dobrý," uzavřel herec.