Česká společnost funguje na represích. Lidi jsou často jako psi, říká odborník

Jak vycvičit psa? To je otázka, kterou si v určitých fázích pokládá většina pejskařů. Někteří to vzdají při první myšlence, další ji dovedou až k realizaci. Principy cvičení psa jsou přitom téměř totožné pro všechna plemena. Jen například rychlost tréninku a detaily v metodách se budou lišit.

Svět nesmí považovat za hrozivé místo

Každý pejsek by však měl určitě znát základní povely, například přiběhnout na zavolání, sedni, lehni, nosetouch…ne, opravdu to není překlep. „Nosetouch je v té základní podobě dotek naší ruky čumákem a je to úplně stejně základní povel jako sedni nebo lehni. Ale na rozdíl od nich se dá používat i za pohybu, proto se pro něj najde velká spousta využití. Až nakonec i po ty cirkusové, jako je zavírání šuplíků a podobně,“ vysvětluje trenér psů Tomáš Nushart.

Podle něj by si měl pejsek umět odpočinout, začuchat si a hlavně považovat svět za největšího kámoše, ne za hrozivé místo. „Takže určitě správná socializace na ostatní pejsky, lidi, místa, zvuky, povrchy… To patří do toho úplného základu.“

Když mluvíte o socializaci psa, jak na to? Jít s ním jako s dítětem do nějakého kroužku?
Vždy vítězí kvalita nad kvantitou. To znamená, že když třeba štěndo potká každý den jednoho či dva pejsky a ty kontakty budou super a bude se v nich učit jen samé fajn vzorce chování, je to daleko lepší, než ho rovnou vypustit mezi pět pejsků v parku. Tam pak budou některé kontakty fajn, ale některé také ne, a to nepotřebujeme. Není tedy tak docela pravda takové to parkové pravidlo: „Jen je nechte, ať si zvyknou.“

Proč?
Pokud se v tu chvilku děje něco, co nechceme, je nejlepší čas takový kontakt ukončit. Někteří budou tyto kontakty více vyhledávat, typicky hypersociální plemena jako například retrívři, jiní budou mít v genech a v povaze menší potřebu se s ostatními pejsky kamarádit. Obojí je v pořádku, jen se s tím rozdílně pracuje.

Je tato socializace také důvodem, proč pak třeba pes tolik neštěká? Zkrátka se vydovádí venku...
Pes je pes, a proto občas štěká. Stejně jako my mluvíme. Je to zkrátka komunikace. Proto by se také nikdy, ale opravdu nikdy neměl trestat. To je to nejhorší, co by mohl člověk udělat. Tímto způsobem bychom si totiž mohli vypěstovat pejska, který komunikovat přestane, a to jsou pak ty nejhorší případy, kdy z lidského pohledu pes najednou někoho pokouše. Často to může být proto, že ho v minulosti někdo trestal právě za komunikaci, jako je štěkání, vrčení a podobně, a on se naučil tyhle stupně přeskočit.

Takže hledáme spíš příčinu štěkání – a tu případně odstraníme?
Ano, je strašně důležité řešit příčinu štěkání nebo jakéhokoliv stavu, který nám nepřijde tolik v pořádku. Mohou to být zvuky, lidé, nová místa, prostředí, ostatní psi, zvířata, pohyby… Těch možností je strašně moc a vždy je zapotřebí najít tu konkrétní – a tu pak pejskovi specificky představovat, pak se dá určitě pracovat i se starším pejskem a tuhle reakci odstranit, nebo alespoň zmírnit. Ale kdyby si někdo měl z tohohle článku odnést jen jednu informaci, ať to je ta, že komunikace se nikdy netrestá.

Mají psi svoji vlastní řeč?
Určitě. Jen to je trochu o něčem jiném, než si většinou myslíme. Psí řeč je primárně nonverbální, to znamená různé signály uší, očí, postavení těla, postavení ocasu a tak dále. Těch signálů je strašně moc a naučit se je alespoň s nějakou přesností interpretovat je obrovsky těžké, protože jeden signál může v různých situacích znamenat něco úplně jiného. Ale kdyby s tím chtěl někdo začít, určitě moc doporučuji knížku Konejšivé signály, to je povinná četba pro každého majitele pejska.

Co takové ty způsoby komunikace, kdy se člověk snaží psovi přiblížit a vrčí mu třeba do obličeje nebo ho štípe?
To rozhodně nedoporučuji. Je hrozně smutné, že podobné rady se k člověku stále často dostávají i z televizních pořadů. To je z mého pohledu opravdu bizár. Jednak pes velmi dobře ví, že naše ruka není tlama. Za druhé to není primární styl, kterým by se psi „vychovávali“ mezi sebou. A za třetí je to trest a výchova nemá být ani náhodou založena na trestech. Tím bych si vytvořil jenom pejska, který se mě, a potenciálně i dalších lidí, bude bát.

Dá se vycvičenému psovi stoprocentně věřit, nebo v něm přesto může vyhrát pud?
Myslím, že bude záležet na tom, jak v čem. Pokud mám pejska, kterého znám od štěňátka, a dávám mu dobrou výchovu, lásku, důvěru, trpělivý trénink, tak mu věřím stoprocentně. Tím myslím v tom vztahu člověk-pes, žádný boj o postavení tam nefunguje, to je nesmysl a již dávno přežitá myšlenka. Pes se člověka opravdu nesnaží sesadit ze smyšlené role vůdce smečky.  A to ani pes, kterého nemám odmala, u něj budu jen daleko opatrnější v tom, že si právě nemohu být jistý, jestli mu třeba nevadí přítomnost lidí, nějaké specifické pohyby a tak dále. Ale ani u něj nejde o žádný boj o postavení nebo snahu o dominanci. Tahle slova do tréninku zvířat nepatří.

Pustit ho ale v lese na volno je také nesmysl...
Ano. Neznamená to, že když je to lovec, tak ho v lese pustím na volno, když vím, že zajíc nebo srnka jsou zkrátka obrovská lákadla. Prostě ho tam budu mít na stopovačce, protože si právě nemohu být stoprocentně jistý, že by se mi vrátil. Ale to už se bavíme o stoprocentním přivolání a ne o stoprocentní důvěře v to, že mi pes neublíží. 

Kde jste se naučil metody, které při výcviku používáte? Jak jste na ně vůbec přišel?
U dobrých trenérů, kterých je u nás i v zahraničí strašně moc. Jen o nich třeba široká veřejnost tolik neví. Souhlasím, že je velký problém v tom, kolik zdrojů a informací člověk o tréninku pejsků najde a jak moc se různé rady liší. To je vlastně důvod, proč jsme založili naši online akademii psichologie.cz, kde se člověk může stoprocentně spolehnout na to, že všichni trenéři, se kterými spolupracujeme, pracují s pejsky po dobrém, bez nesmyslného trestání, moderně a na základě vědeckých poznatků, ne domněnek.

Jaké jsou výhody metod, které používáte?
Výhody jsou v tom, že při tréninku respektuji, jak se zvíře cítí, nedělám nic, s čím by nesouhlasilo. Trénink má dvě myslící bytosti a není to moje přikazování, co má zvíře udělat. Takže rozdíl v tom, jak se zvíře cítí u moderního tréninku a u zastaralého klasického výcviku, je asi zřejmý. Všichni pejsci klientů mě milují a když se objevím, jsem známkou toho, že přichází hodina něčeho super. Další výhodou je také to, že tento typ tréninku funguje. Neříkám, že se nedá pes vychovat pomocí trestů, to, že to je neetické a do dnešní doby to nepatří, je něco jiného, ale ono to má i jasné limity. To jsou pak přesně pejsci, kteří ke mně chodí, mají za sebou deset lekcí s trenérem, který je trestal za „špatné chování“ a ono to nějak přestalo fungovat, pes je pořád reaktivní, bojí se celého světa, protože nikdy neví, jestli mu nepřiletí nějaká facka nebo rána elektrickým obojkem. A s tím už takový člověk nic neudělá, protože tomu prostě nerozumí.

Najdete i nějakou nevýhodu?
Trochu to souvisí s předešlou odpovědí. Hlavní nevýhodou je fakt, že metody jsou náročnější na vědomosti trenéra i majitele. Nedá se všechno smrsknout do věty: buďte větší vůdce smečky a hotovo. Je to součástí etologie, vědy o chování zvířat, a člověk toho musí znát spoustu. Tím pádem to také možná není tak zajímavé mediálně, protože já nepřijdu ke klientovi a neudělám nějakou zaříkávačskou techniku vrčení na psa a je vystaráno. Je to o daleko větším tréninku, který zpravidla vůbec není o nějaké zajímavé akci. Je o trpělivosti. Zkrátka nikdy nenadřadím cíl tréninku nad cestu k němu, tam je hranice toho, co je, podle mě, v rámci tréninku etické. Proto ten trénink někdy může být o delší práci, ale myslím si, že to je jediná možná cesta. To, že si většina národa myslí, že pes se má trestat, je smutné a bizarní. A jen důkaz toho, jak moc jsou psi odlišní oproti jiným zvířatům. Kdybychom vychovávali jakékoliv jiné zvíře stejně, jako se o to často mnozí snaží u psů, tak nás sežere.

Dají se vaše metody transformovat na lidi?
No jasně, metody, s kterými pracujeme, jsou součástí behaviorální analýzy. Psychologického směru, který hodně nakopnul B.F. Skinner. A možná, že jeho pokusy s holuby spousta lidí i zná. Primárně se snažíme pracovat na základě pozitivního posilování, to znamená odměňovat chování, které chceme. A chování, které je odměňováno, se bude do budoucna opakovat s větší pravděpodobností.

To je pak dost zvláštní vidět dnešní svět, ne?
Ano, když se na něj dívám „svýma očima“, přijde mi tragikomické, jak extrémně represivně funguje naše společnost. Já se snažím v drtivé většině případů nastavit podmínky tréninku tak, aby pes uspěl, a to pak odměnit. Že bych měl úplně pocit, že takhle funguje společnost, se tedy říct nedá. Co kdyby vám za včasné odevzdání daňového přiznání někdo dal nějaký bonus? Nedělali byste ho rázem raději?

To asi ano. Mimochodem, když psa třeba dítě tahá za ocas, ubližuje mu, nebo to zvíře bere jako hru?
Téměř jistě mu ubližuje.  A to téměř jistě říkám proto, že někteří pejsci mohou mít rádi hlazení na ocasu, ale to se zase bavíme o trochu jiné intenzitě tahu. Ale pokud dítě tahá psa za ocas, tak mu prostě ubližuje. Psa to bolí, případně mu to je minimálně nepříjemné, tím pádem ho dítě trestá. Pak už jen záleží na tom, jak moc mám flegmatického psa, který to třeba i toleruje. Většina pejsků ale bude chtít odejít, což je nejmírumilovnější řešení situace, která jim je nepříjemná. Mimochodem také komunikace. A když jim je ten únik ze situace znemožněný, ať už vodítkem, omezeným prostorem nebo člověkem, který nedává pozor, tak to jsou přesně situace, kdy pak nastává problém. Přijde mi škoda, že ze školní biologie známe, jak vypadá cévní soustava kroužkovců, ale ne to, že se psi netahají za ocas, protože to přijde jako dobrý nápad i spoustě dospělých.

Odkdy vlastně mohu svěřit výchovu psa dítěti?
To bude asi hodně záležet na tom, jak mám vychované dítě a jak dobře mu zvládnu některé principy předat. My máme kurz výchovy psa pro děti od 9 let, ale vždy to bude individuální. Jako nejlepší varianta mi přijde trénovat společně, postupně do dítěte dostávat lásku k pejskovi, respekt k potřebám pejska, vědomosti, a pak si mohu být čím dál tím jistější, že to někdy společně zvládnou.

Máte vy osobně raději psy, nebo lidi?
Mám rád všechny psy i lidi, kteří jednají upřímně. U psů je to vlastně sto procent, u lidí míň.

KAM DÁL: Odškodné za úmrtí domácího mazlíčka: Za jakých podmínek a kolik?