Dálkový plavec Jakub Valníček zdolal kanál La Manche. Na co myslel a co ho hnalo dopředu?

Přeplavat kanál La Manche je jistě snem každého plavce - nebo se pletu?
Je zajímavé, že se na trasu mezi Anglií a Francií vydávají hlavně - řekněme - starší plavci, mladí sportovci usilují hlavně o rychlé časy na kratších vzdálenostech a dálkové plavání je o vytrvalosti. Je to ale škoda, protože právě mladší lidé by mohli na této trase překonávat rekordy. Za sebe ale mohu říct, že to byl můj sen, na který jsem se dlouho připravoval a poslední dva roky jsem věnoval poctivé přípravě.

Ve kterém okamžiku jste se rozhodl, že to je právě ta chvíle, kdy začíná “skutečná” a tvrdá příprava, směřující jednoznačně k překonání kanálu La Manche?
O přeplavbě jsem začal uvažovat už v roce 2014 a sbíral jsem informace od známých lidí, kteří už kanál přeplavali, například od Radka Táborského, Richarda Hána a dalších. Přeplavat kanál La Manche není jednorázová akce, je to cesta, která u plavce trvá celý život. Jdete třeba plavat v zimě ven a říkáte si: Jaké to asi měl František Venclovský v roce 1970?  Plavete v noci, v zimě, mezi ledem a říkáte si, jaké to asi na La Manche je.

Pak ale přece musel přijít konkrétní zlom?
Každoročně na čarodějnice pořádá plavecký klub v Říčanech dvanáctihodinovku, kde jsem si vyzkoušel, jestli bych to zvládnul. Plavání jsem přizpůsobil tomu, jak se plave La Manche, tedy i s pravidelným krmením a tak dále. Plavala se mnou ještě další plavkyně, která je přihlášená na La Manche na příští rok. V pět ráno jsem už uvažoval o tom, že to vzdám, ale ona mě podpořila a já jsem se rozhodl doplavat až do půl desáté, kdy jsem měl odplaváno 33 kilometrů, což je nejkratší vzdálenost mezi Anglií a Francií.

Když jsem se přesvědčil, že to zvládnu, začal jsem zjišťovat možné termíny lodivodů, kontaktoval jsem asociaci a začal jsem se skutečně aktivně připravovat.

Co bylo na přípravě nejdůležitější? Trénoval jste jen plavání, nebo jste například chodil i do posilovny, běhat a tak dále?
Celý život dělám orientační potápění, po roce 2006, když děti vyrostly, jsem se začal této disciplíně věnovat intenzivněji a začal jsem jezdit s českou reprezentací do zahraničí. I to je vlastně příprava. Ale před samotnou přeplavbou kanálu La Manche můj trenér Michal Štěrba netrval na jiné přípravě, než je plavání. A pak také příprava “v hlavě”, což je velmi důležitá část. Bez toho bych plavat nemohl.

Získal jste tedy letní termín, to je pro plavce ideální?
Původně to tak být nemělo. Dostal jsem termín na počátku října a kdyby to tak dopadlo, asi bych kvůli počasí ani neodletěl nebo neodstartoval. Měl jsem vlastně štěstí v tom, že kvůli pandemii mnoho plavců odřeklo, a tak jsem měl možnost plavat už v srpnu, kdy bylo počasí ideální.

Jak probíhaly poslední dny před přeplavbou?
Odjeli jsme do Anglie, kde jsme bydleli u jednoho plavce, který tam pro tyto účely dokonce pořídil byt, kde mohou ostatní čekat na svůj okamžik. Není to tak, že by bylo přesně stanoveno, že člověk poplave například 1. září - vždy je nutné mít určité časové rozmezí a v jeho rámci se čeká na nejpříhodnější podmínky. A tak i já jsem několik dní čekal, seznamoval jsem se s prostředím a s lidmi, kteří mě potom doprovázeli na lodi. Musí tam být lodivod a jeho zástupce i rozhodčí, který dohlíží na regulérnost pokusu. Až jednoho večera přišlo rozhodnutí, že se druhý den může plavat. Začala příprava jídla na celý den a balení, abych měl vše, co budu potřebovat. A ráno ve tři hodiny jsem už byl připraven na lodi.

Musel jste cestou překonávat nějaké problémy?
Já vlastně ani ne, dokonale jsem si celou přeplavbu užíval tak, jak mi radili zkušenější plavci, kteří už kanál La Manche zdolali. Byl to jeden den v mém životě, kdy se uskutečnil můj sen, bylo to neuvěřitelné. Každou půlhodinu jsem dostával trochu jídla a pití, takže jsem měl celou cestu rozfázovanou právě po těchto úsecích. Jediný problém, který hrozil nuceným ukončením pokusu, byl s porouchaným motorem lodi. I ten ale nakonec vydržel až k francouzskému břehu. V jednu chvíli byly poměrně velké vlny, tak jsem musel plavat po druhé straně lodi, než mi vyhovovalo kvůli kontrole směru, ale i tomu jsem se po chvíli přizpůsobil. Vlastně jsem za celou tu dobu ani neměl moc čas přemýšlet.

Mohl jste si alespoň na chvíli odpočinout?
To nejde. Plavec se nesmí dotknout lodi, protože by v takovou chvíli byl pokus označen za neplatný. A zůstat “stát” a neplavat znamená, že vás každým dalším momentem unášejí proudy tam, kam nechcete. Jedinou možností je zkrátka plavat dál. A ani tak není možné dosáhnout ideální trasy, která by měřila oněch 33 kilometrů. Například já jsem nakonec uplaval 52 kilometrů, ale velkou “zásluhu” na tom mají právě mořské proudy. Plaval jsem celkem 14 hodin a 14 minut, což je na kanálu La Manche přibližně průměrný čas.

Jaký pocit jste ale měl v okamžiku, kdy jste uviděl francouzský břeh?
Byla to neuvěřitelná euforie, zdá se, že to ani nemůže být pravda. Byl to splněný sen. Samozřejmě jsem si, jakmile jsem vylezl na břeh, řekl památnou větu Františka Venclovského, prvního Čecha, který kanál La Manche přeplaval: “Já su tak šťastný.” To asi udělá každý Čech, kterému se to podaří. A navíc to byla pravda.

Je to plavecká meta, nebo se máte ještě na co těšit?
Je celkem sedm světových úžin, tak zvané Ocean-seven, přes které se plave. Jsou to La Manche, Catalina Channel, Gibraltar Strait, North Channel, Tsugaru Strait, Cook Strait a Ka’iwi Channel. Naší jedinou překonatelkou všech těchto úžin je Abhejali (Petra) Bernardová, která je zároveň jediným člověkem, který toho dosáhl, a přitom pochází ze země, která nemá moře. Celkově jde o 10. člověka na světě, který to dokázal. Jak je vidět, stále je tedy o co usilovat.

K výkonu srdečně gratulujeme a do dalšího sportovního snažení přejeme mnoho sil a také štěstí.

KAM DÁL: Nejslavnější fotograf současnosti Milan Junek exkluzivně: Trpěl jsem pocitem nechtěného dítěte, v šesti letech jsem byl zneužíván.