Herec Miloš Kopecký: Příšerně inteligentní primitiv a zbabělý komunista. Pronesl projev, na který se nezapomnělo
Miloš Kopecký, na jehož divadelní, televizní a filmové role nezapomeneme, byl muž několika tváří. Na jedné straně šarmantní doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města, na další psychicky těžce nemocný muž plný strachu a obav, nebo také komunista, který si jednoho dne řekl “Dosti již, Milouši, dost bylo zbabělosti”. A pronesl projev, na který se nezapomnělo…
Patrně první role, která se při vzpomínce na Miloše Kopeckého většině diváků vybaví, je jeho legendární doktor Štrosmajer z neméně kultovního seriálu Nemocnice na kraji města. I kvůli jeho roli v době, kdy v televizi běžely jednotlivé díly v premiéře, v Praze doslova usínal život.
Seriálový doktor Štrosmajer podepsal antichartu
Kvůli Nemocnici na kraji města lidé spěchali domů, protože přece “dávali nemocnici”, ulice se doslova vylidňovaly, na dnešní dobu již tak slabý provoz prakticky ustával. Internet v roce 1977 nebyl, možnost podívat se na film zpětně byla z říše snů, a tak se nedalo dělat nic jiného než usednout k obrazovce v přesně danou dobu. I tahle televizní doba měla svoje kouzlo. A byl to právě Miloš Kopecký, na kterého se diváci těšili snad nejvíce. Ve stejném roce, kdy Česká televize prvně vysílala seriál Nemocnice na kraji města, ale mnohými milovaný Miloš Kopecký také podepsal “antichartu”…
Válečné zkušenosti a matčina smrt
Postoje herce Miloše Kopeckého k době a událostem za minulého režimu musíme ale vidět v celkovém dění kolem něj a jeho rodiny. Jako mladý, sotva dvacetiletý muž, se musel smířit s hrůznými válečnými událostmi, které rozvrátily jeho rodinu a připravily ho o matku. Ta, jako židovka, mohla přidělat otci problémy s provozováním živnosti, a proto se s ní rozvedl. Následoval transport do koncentračního tábora, odkud se již nevrátila. Miloš Kopecký později několikrát vzpomínal na šílený okamžik, když ji sám vyprovázel k osudnému vlaku. V roce 1944 přišla řada i na něj jako polovičního žida a byl deportován do pracovního tábora, kde se dočkal konce války.
„Všimněte si, prosím: nikdy neoplývala tato země tolika novými mysliteli jako dnes; podíváte-li se na ně však zblízka, spatříte uštvané tváře včerejších myslitelů. Samozřejmě: každý má právo na vývoj a je možné pochopit i věřit, že někdo dospěl k novému názoru. Dospěl-li, výborně; gratuluji, nemůže však svůj nový názor, má-li dosti vkusu, šířit se stejnou mírou nadšení jako svůj názor starý, ale hlavně nesmí očekávat, že bude znovu a donekonečna hrát první housle: hrál by totiž falešně.“
Komunisti ho brzy nechtěli
Po těchto zkušenostech se herec po válce přiklonil ke komunistické ideologii - podle jeho vlastních slov proto, aby bylo možné skoncovat se skrytým fašismem, který i u nás přetrvával. Už tehdy sice stranu a některé její kroky kritizoval, ale od členství jej jeho výhrady neodradily. Jakmile se ale začaly poměry ve straně více utahovat, neměl mezi soudruhy kritik už co dělat. A tak v roce 1954 dostal vyrozumění, že už není ve straně vítán. Na štěstí pro diváky to ale v jeho případě neznamenalo zároveň i zákaz činnosti, a tak mohl bez větších problémů pokračovat. Nic ale není zadarmo, a tak musel čas od času přijímat i úkoly, které se mu patrně příliš nezamlouvaly. Proč to dělal? Protože se, jak přiznal v jednom z rozhovorů, jednoduše bál o svoji existenci.
Zbabělcův projev, který nikdo nečekal
Jeho strach se zlomil až v roce 1987, dva roky před listopadovou revolucí, kdy na sjezdu Svazu dramatických umělců pro většinu přítomných a snad i pro sebe sama nečekaně vystoupil s projevem v té době z říše snů. I když stále volal po socialismu, dovolil si kritiku tehdejších nejvyšších soudruhů. A to bylo zkrátka na pováženou... Jak svůj obrat nedlouho poté zdůvodnil?
„Já jsem zbabělec a celý život jsem se bál. Bál jsem se čtyřicet let a mám tolik odvahy, že otevřeně přiznávám, že jsem zbabělec. Bál jsem se a věděl jsem, že jsem spolutvůrcem dneška, té přítomnosti, která mi tak neseděla,“ přiznal v pořadu Českého rozhlasu. „Jsem spoluviníkem, jenže ten podíl viny je u každého jiný a jinak závažný. Můj byl ten, že jsem pasivně jel v tom vlaku a nic jsem nedělal - ze zbabělosti a ze strachu, ale to není dobré,“ uvažoval ve zmiňovaném rozhovoru Miloš Kopecký nedlouho po svém nečekaném projevu.
Příšerně inteligentní primitiv
Co se vlastně v hlavě hojně obsazovaného a uznávaného herce tak najednou změnilo? „Jednoho dne jsem si řekl dost - a nebyl to plod nějaké úžasné rozvahy nebo konspirace, protože já jsem v podstatě primitiv, příšerně inteligentní primitiv. A jako primitiv jsem dostal ten impuls a řekl jsem si 'Dosti již, Milouši, dost bylo zbabělosti.' Takže ta moje sporadická odvaha sem tam má o to větší cenu, protože to znamená překonat tu zbabělost.“
Jak se na jeho život dívat? Byla “zbabělost” omluvou pro spolupráci s komunisty, pro přijímání povinných úkolů a pro role, které nebyly podle hercova gusta? Mohli být tehdy všichni hrdinové? A jak by to dopadlo, kdyby se tehdy vzbouřili všichni, kteří jen - jak vyprávěl Miloš Kopecký - jeli pasivně v tom jednom vlaku směrem na východ?
Zdroj: Český rozhlas, wikipedie, Svaz dramatických umělců
KAM DÁL: Bojíme se Babiše, proto jsme rezignovali na pravdu.
