Jaroslav Marvan mlčel a komunistům to vyhovovalo. Buriana ale hodil přes palubu
I když se původně zdálo, že mladý Jaroslav Marvan půjde ve stopách svého otce a stane se poctivým a zajištěným poštovním úředníkem, osud rozhodl jinak. Místo známek a razítkování dopisů jej tehdy uchvátilo ochotnické divadlo a jeho láska k tomuto prostředí se brzy přetavila v přesvědčení, že jeho život patří na jeviště. Kromě divadla se Jaroslav Marvan pravidelně objevoval před kamerou a mnozí se ptali, jak je možné, že na rozdíl od mnoha ostatních herců nedostal stopku za žádného z režimů.
Jeho první skutečné angažmá bylo v divadle, které dávalo naději mnoha začínajícím hercům – v divadle Vlasty Buriana.
K Burianovi a ještě dál
Tehdy již věhlasný komik Vlasta Burian brzy poznal, jaký poklad v Marvanovi objevil. Udělal z něj svého dvorního nahrávače, což byla role poměrně rozporuplná. Na jednu stranu mohl mladý herec vystupovat po boku toho skutečně nejlepšího, ale vždy jen v roli jakéhosi pomocníka, který dovoloval Burianovi zářit. Marvan to vydržel celých sedmnáct let, ale ve válečném roce 1943 jeho trpělivost přece jen přetekla a rozhodl se jít o dům dál. Pro Vlastu Buriana to byla tak velká rána, že se odhodlal k nevídanému kroku. Na nové smlouvě, kterou pro svého nejlepšího herce nechal připravit, zůstala prázdná kolonka, do níž mohl Marvan vepsat částku honoráře podle svého uvážení. Budoucí pan rada Vacátko už byl ale pevně rozhodnut a jeho další cesta vedla do Divadla na Vinohradech. Ani to ale ještě nebyla jeho poslední štace. Tou se po dalších několika letech stala Městská divadla pražská a v roce 1954 přišla nabídka, která se neodmítá. Jaroslav Marvan se stal členem souboru Národního divadla.
Hrál za všech režimů
Hrál před válkou, za války, v době nastupující vlády komunistů i později, když byla situace na politické scéně poměrně nepřehledná. Z Národního divadla odcházel do důchodu až v roce 1972.
Bál se u Buriana o život?
Jak to vlastně bylo tehdy za války s Marvanovým odchodem z Burianova divadla? Oficiální verze hovořila o snaze získat vlastní prostor pro umělecký život, a touhu přestat být „tím druhým“ na jevišti. Pak jsou tady ale ještě informace o tom, že se dozvěděl o ilegální vysílačce, kterou měl jeho zaměstnavatel v divadle schovávat, a to bylo impulsem k jeho neodvolatelné výpovědi. S něčím takovým zkrátka nechtěl mít nic společného. To by se dalo pochopit. Situace byla zlá a nacistické tresty za podobné prohřešky v době druhé světové války byly fatální.
Buriana hodil přes palubu
Co je však v tomto světle nepochopitelné, je Marvanovo poválečné svědectví v Burianův neprospěch (nebo alespoň jeho nepodpoření) ve chvíli, kdy byl geniální komik neprávem obviněn z kolaborace s nacisty. Právě tento postoj byl pravděpodobně klíčem k dalšímu Marvanovu klidnému hraní, i když důvod k němu mohl být docela jiný než loajalita k systému. Za války mu totiž nedělalo velký problém například hovořit s nacistickými novináři. Mohl se tak obávat případného postihu, stejně jako jeho bývalý zaměstnavatel. A tak raději mlčel.
Bez názoru, bez vůle
Přišla doba, kdy se mnozí herci báli o práci – zvlášť ti, kteří neváhali dát najevo svůj názor, který se neshodoval s tehdejší oficiální ideologií. Jaroslav Marvan ale nejenže stále hrál, dokonce stoupal na žebříčku popularity výš a výš. Pomyslného vrcholu, alespoň pokud budeme hovořit o seriálové tvorbě, dosáhl na konci šedesátých let, kdy mu tvůrci seriálu Hříšní lidé města pražského svěřili ikonickou roli vrchního rady Vacátka. Jak je to možné? Rozhodl se zkrátka, že je pro něj herectví důležitější, než velké projevy, které by jej mohly uvrhnout do nemilosti režimu. Chtěli, aby přečetl nějaké prohlášení? Přečetl ho. Chtěli, aby byl zticha? Byl zticha. A hrál. Je možné mu takový postoj vyčítat? Chovala se tak většina lidí – ať již z přesvědčení, nebo z obavy o živobytí.
Komunisty prý neměl rád
Jeho vztah ke komunistům by byla jistě dlouhá kapitola s mnoha neznámými. Zatímco podle některých jeho kolegů se rozhodně s touto myšlenkou nepral, jiní – jako byl například Svatopluk Beneš – vypovídali o jeho nesouhlasu s jejich jednáním. Pravdou je, že Jaroslav Marvan byl ochoten sehrát ty správné role ve filmech ryze agitačních, což jistě režimu vyhovovalo. Vzpomeňme třeba jen jeho slavného mrzutého tramvajového revizora z Anděla na horách nebo v Dovolené s Andělem. Na druhou stranu nikdy nebyl členem komunistické strany. Vyznamenání z rukou jejích nejvyšších představitelů ale přijímal bez problémů. Jak to tedy vlastně všechno bylo, jak vnímal jeden z našich nejlepších herců svět kolem sebe?
Jako nejpravděpodobnější se jeví, že jeho nezlomná touha patřit k herecké komunitě ovlivnila nejen jeho profesní, ale i lidské kvality. Ačkoliv Marvanovi spolupracovníci o jeho povaze hovořili často minimálně rozporuplně, my diváci jsme z jeho opatrnosti vlastně vytěžili maximum.
Zdroj: Český rozhlas, Česká televize, wikipedie, csfd
KAM DÁL: Elvis Presley: Z oblíbeného jídla slavného zpěváka se vám zvedne žaludek.