Komunisté mu zničili život. První Čech, který dostal Oscara, dopadl velmi smutně

Je to smutný paradox doby. Za svou práci získáte to nejvyšší možné ocenění, stojíte na startu slibně se rozvíjející kariéry, ale dějinné okolnosti před vás postaví nepřekonatelnou zeď. Přesně to se stalo malému herci s obrovským talentem. 

První nositel Oscara za výkon v hlavní roli, to už je opravdu něco. Komunistický režim však jeho úspěch nepotřeboval, naopak mu byl přítěží. Co se stalo s Ivanem Jandlem a proč si tuto křivdu nesl celý život? 

Propaganda byla proti

Název filmu, který stál za úspěchem vychvalované a všemi oceňované hvězdy, jako kdyby přesně vystihl následující vývoj osudu Ivana Jandla. Představa o slávě a úspěchu byla velmi rychle zadupána do země. Protiválečný film ze švýcarsko-americké produkce v roce 1949 nezapadal do socialistické propagandy v době začínající studené války proti USA.

Filmový režisér Fred Zinnemann objevil Ivana Jandla v Dismanově dětském rozhlasovém souboru. Za svoji roli nezískal jenom Oscara, ale také Zlatý glóbus. Zahraniční média byla z jeho výkonu natolik nadšená, že mu prestižní deníky věnovaly nejeden článek. Pro něj osobně to však nemělo valného významu. 

Na Oscary nesměl, zkusili ho uplatit

Československá veřejnost jeho jméno v podstatě neznala, a i dnes bychom našli jen hrstku lidí, kteří vědí, kdo vlastně Ivan Jandl byl a jakého úspěchu dosáhl. Je pravda, že po nepřehlédnutelném úspěchu v USA se tehdejší média neudržela, aby hvězdu anglicky mluveného filmu neoslavovala. 

Politické hry nakonec přebily individuální úspěch desetiletého herce. Režim měl jasný úkol, a to uklidit Ivana Jandla mimo pozornost všech. A tak se taky stalo. Na předávání Oscarů a Zlatých glóbů nebyl vůbec puštěn a režim se ho pokusil uplatit tím, že mu nabídli roli v socialistickém československém filmu. Nenápadně tak zcela vymizel ze zájmu světa i místních diváků. Cesta na západ byla nemyslitelná a v Československu o něm nepadlo ani slovo. To byl jeden drsný hřebíček do jeho umírající duše.

Neúspěch v zapomnění

Kromě nedoceněného úspěchu nadělil osud Ivanu Jandlovi ještě jednu překážku, kterou nemohl nikdo ovlivnit. Z kouzelného dětského herce se v pubertě stal muž s počínající pleší, který mnoho krásy nepobral. Navíc se na něm nepřehlédnutelně podepsala dětská obrna, jež způsobila kulhání na jednu nohu. 

To vše mělo nepříjemný vliv na jeho šance naplnit touhu po pokračování v herecké profesi. Film mu nepřál – a činohra stejně tak. Později se našel na prknech ochotnického divadla. Duševní jizvy se snažil zakrývat humorem a své okolí okouzloval alespoň inteligencí. 

To mu však nestačilo. Dlouho hledal stálé zaměstnání, až si konečně našel místo, které pro něj bylo jako zrozené. Jako inspektor vysílání a hlasatel v Československém rozhlase mohl naplno využít svůj krásný hlas, a navíc nikdo nemohl poukázat na jeho vzhled. 

Od roku 1965 tak prožil jednu z nejlepších kapitol svého života. Politika však vstoupila do jeho života podruhé. Po roce 1968 se stal rozhlas jedním z nejdůležitějších kanálů socialistické propagandy, s čímž Ivan Jandl nesouhlasil. V roce 1972 byl vyhozen. 

Smutný konec

Příběh Ivana Jandla je opravdu tragický. Nedoceněný úspěch v dětství se mu stal prokletím. V rámci posledního povolání pracoval jako účetní revizor podniku Potraviny. Sice se nadále věnoval ochotnickému divadlu, ale to bylo, vzhledem k nastavené laťce, chabou útěchou.

Žil pouze s maminkou a jako diabetik také s nebezpečnou nemocí. Smrt jeho matky byla poslední kapkou a Ivan Jandl svůj tragický příběh utápěl v alkoholu. Zemřel v samotě ve svém mládeneckém bytě v roce 1987, protože nedodržoval správnou životosprávu, kterou jeho nemoc vyžadovala. Smutný oscarový příběh tak nakonec končí v zapomnění.

Zdroje: dvojka.rozhlas.cz, csfd.cz, fdb.cz, nfa.cz

KAM DÁL: Heydrichovi chtěla zachránit život. Marie Navarová si tím zásadně změnila osud.