Modlitba pro Martu. Pád hvězdy do kanceláře a symbolický návrat před zraky celého národa
Příběh Marty Kubišové je podivuhodným příkladem obrovské slávy, tvrdého pádu, občanské statečnosti, úplného zapomnění a následného neuvěřitelného návratu před publikum revoluce. Sametová revoluce tak znovuobjevila osobnost, která svojí statečností obětovala společenský úspěch.
Šedesátá léta se v Československu vezla na vlně uvolněných poměrů. Cenzura ustoupila do pozadí a západní kultura otevírala tehdejším umělcům, ale i občanům nečekaná kreativní vrátka. Přebíralo se velké množství písní Boba Dylana a jiných hvězd tehdejší hudební scény ze Západu.
Lidé se přestali bát a vše vypadalo, že časy se mění. Během několika srpnových dnů roku 1968 však tanky převálcovaly všechny naděje a jen hrstka osobností tehdejší kulturní scény se postavila na odpor… Jednou z nich byla Marta Kubišová.
Modlitba pro Martu
Když se váš hlas stane symbolem odporu proti vpádu Vojsk varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa, nechtěně se autor stane obětí politikaření. Přesně to se stalo s legendární písní Modlitba pro Martu, která vznikla pro televizní seriál Píseň pro Rudolfa III.
Byť se jednalo o komentář doby dávno minulé, paralela textu a tehdejší okupace nešla přeslechnout. S normalizací přišel zákaz této krásné písně a postupně se i Marta Kubišová, jako její protagonistka, stala nežádoucí.
Nic na tom neměnil fakt, že její popularita byla na vrcholu. Trojnásobná vítězka ankety Zlatý slavík si toho posledního nesměla převzít veřejně, což byl signál cenzury, který se jí dotknul doslova na vlastní kůži. Od února roku 1970 už měla zcela zakázané veřejné vystupování.
Jak sesadit nejpopulárnější zpěvačku oné doby? Za vším stály kompromitující pornografické fotomontáže. Falešná a podlá hra znamenala vypovězení všech smluv Supraphonu s Martou Kubišovou a její kariéra zpěvačky byla u konce. Zatím. Bylo by nespravedlivé omezovat kulturní význam Marty Kubišové pouze na jednu skladbu.
Se svým tehdejším manželem, filmovým režisérem Janem Němcem, vytvořila kritické a odvážné videoklipy k písním Ring-o-ding, Mamá či Hey Jude. Sám Jan Němec byl jedním z nejvýznamnějších představitelů československé filmové Nové vlny, kde nejvíce oslnil snímkem Démantem noci.
Charta 77
Svůj soud o údajné pornografické snímky vyhrála. K návratu na hudební normalizační scénu už bylo pozdě a pravděpodobně to nedovolovaly ani její morální a etické hodnoty.
Práci si tak hledala v čistě neuměleckých profesích, což si samozřejmě tehdejší režim podle užíval a v tomto ohledu jí hledání normální práce často velmi komplikoval.
Jeden čas dokonce lepila sáčky a do roku 1974 byla nezaměstnaná. Manžel Jan Němec byl nucen emigrovat a Marta Kubišová nadále žila v nelichotivé situaci. Ta vygradovala jejím podpisem Charty 77. Dva roky dokonce zastávala funkci mluvčí Charty 77. Vystupovala tak pouze ilegálně v undergroundovém prostředí. Jeden čas se údajně plánovalo, že se stane zpěvačkou kapely Plastic people of the Universe.
Velký návrat
Osmdesátá léta pracovala jako referentka zásobování Výstavby sídlišť v Praze. První veřejné vystoupení po dlouhých letech mlčení proběhlo 10. prosince 1988, při příležitosti čtyřicátého výročí Všeobecné deklarace lidských práv.
Ten pravý návrat se však udál o necelý rok později. 21. listopadu. V rámci sametové revoluce v roce 1989 vystoupila na balkónu budovy Melantrich na Václavském náměstí, kde několikatisícovému davu zazpívala revoluční a symbolickou Modlitbu pro Martu. Kruh se tak uzavřel.
Odvážná osobnost se vrátila zpět do pozornosti společnosti a její nucený zákaz umělecké činnosti byl u konce. Podivuhodný příběh Marty Kubišové začal psát novou kapitolu. Konec socialismu a normalizačního marazmu umožnil těm, kteří se nebáli, návrat k normálnímu životu bez šikany a věčné tyranie.
