Noční nájezdy na plnou lednici a hrůza z bílého pláště, která Janu Libíčkovi bránila v návštěvách lékařů, stály do značné míry za bohužel jen velmi krátkým časem, který měl tento herec vyměřen pro svůj talentovaný život. Jak by se vše vyvíjelo, kdyby překonal svoji fóbii z bílých plášťů? Kdo ví? Jisté ale je, že herecký svět přišel o jednu z výrazných postav velmi brzy. 

Talentovaný zámečník

Jan Libíček byl herec výrazný nejen svojí postavou, ale také talentem. Zlínský rodák z rodiny zaměstnance Baťových závodů měl jít původně ve stopách svého otce, a tak se vyučil zámečníkem. Už v té době ale dobře věděl, že jeho snem jsou divadelní jeviště a filmová kamera. Navíc úspěšně zvládnuté přijímací zkoušky na DAMU a také několik prvních uznání jeho talentu, kterých se mu záhy dostalo, jej v jeho odhodlání věnovat svůj život herectví jen utvrdilo. Bohužel šlo o velmi krátký život, který skončil přímo „na place“. 

Sto padesát kilo bylo moc

Proč vlastně život Jana Libíčka skončil už v pouhých dvaačtyřiceti letech? Velkou roli v tom jistě hrála jeho obezita, vždyť ve svých nejtěžších dobách vážil až sto padesát kilogramů! Není tedy divu, že se k jeho zdravotním problémům brzy přidala také cukrovka a potíže s ledvinami. Snad by se bývalo dalo ještě leccos zachránit, ale hercův strach z lékařů (hraničící až doslova s fóbií) zapříčinil zanedbání mnoha příznaků, které naznačovaly blížící se možný konec. 

Rodinná tragédie

Hrůza z bílého pláště u Jana Libíčka vznikla pravděpodobně vinou velké tragédie v rodině, kdy se matka nikdy tak docela nevzpamatovala ze šoku, který utrpěla v době válečného bombardování. Jejímu synu Janovi bylo v té době kolem pouhých deseti let a od toho okamžiku potkával maminku hlavně při návštěvách různých sanatorií, obklopenou lidmi v bílém. Ani jeho otec mu nemohl být dlouho oporou, protože velmi brzy zemřel na rakovinu. Není tedy divu, že herci nedělala společnost zdravotníků vůbec dobře. Kdyby ale svoji hrůzu překonal, mohl žít déle. V životě ani ve smrti ale bohužel žádné „kdyby“ neplatí… 

Poslední natáčecí den

Posledním dnem života Jana Libíčka byl 24. květen roku 1974. Již druhý týden tehdy probíhalo natáčení dnes již kultovní komedie Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách a korpulentní herec si užíval roli vodníka Aloise. Jenomže právě v tento krásný slunečný den, kdy se natáčela scéna na Vltavě, upadl dvaačtyřicetiletý herec do bezvědomí a spadl do řeky. Záchranáři se okamžitě postarali o jeho vylovení z vody a zdravotníci přiběhli tak rychle, jak jen to bylo možné. A na malou chvíli se mohlo zdát, že je neštěstí zažehnané. 

Hrůza z lékařů byla silnější než strach ze smrti

Jana Libíčka přivedli zpět k životu, ale přišel další problém. Jakmile herec otevřel oči, spatřil nad sebou muže v bílém plášti. Ani v takové chvíli bohužel nedokázal ovládnout svůj panický strach a pokusil se utéci – ne smrti, ale lékařům. Po několika krocích se ale skácel podruhé a ani okamžitý převoz do nemocnice mu život už nemohl zachránit. Nepřečkal cestu sanitkou. Příčinou úmrtí byl podle jeho přátel kolaps ledvin a problémy s močením, které odmítal řešit. 

Nové natáčení

Smrt jedné z hlavních postav filmu samozřejmě otřásla všemi kolegy Jana Libíčka, ale natáčení později pokračovalo. Roli Aloise získal figurou úplně odlišný Zdeněk Řehoř a všechny již natočené scény, v nichž nebohý herec vystupoval, bylo třeba přetočit. Přesto se podařilo všechno dotáhnout do konce a film je tak dodnes určitou poctou komediálnímu talentu Jiřího Libíčka, i když se v něm bohužel již nakonec neobjevil.

Zdroj: csfd, wikipedie, CNN prima, Česká televize, Český rozhlas

KAM DÁL: Trápení hvězdné Stelly Zázvorkové: Rozvod, ztráta jediného dítěte a smutné stáří o samotě.