Sestra bratří Čapků si v životě užila mnoho příkoří. Helena se přesto nevzdávala a bojovala ze všech sil

Nejstarší ze všech sourozenců Čapkových, Helena, se narodila v domě svých prarodičů, tedy u rodičů své matky. Malé Svatoňovice, bydliště manželů Čapkových, tou dobou procházelo neblahým obdobím, místní obyvatele postihla epidemie a budoucí otec nechtěl cokoliv riskovat. Ostatně prarodiče (a hlavně babička) byla později dospívající Heleně velkou oporou. Matka se totiž po narození svého nejmladšího dítěte - Karla - soustředila téměř výhradně na něj. A tak se dvě starší děti, Helena a Josef, jistě cítily doma poněkud na okraji zájmu.

Umění jí matka nedopřála

Helena toužila po umění, chtěla hrát na klavír a stát se známou ve světě hudby. Tomu ale její matka nepřála. Patrně usoudila, že lepší kariérou pro její dceru bude dráha dobré manželky, a tak Helena, ať chtěla nebo ne, musela vystudovat vyšší dívčí školu, která ji připravila pro manželství, nikoliv ale pro jakoukoliv samostatnou kariéru.

První svatba v osmnácti letech

Možná i to bylo příčinou Heleniny brzké svatby. Tehdy jí bylo pouhých osmnáct let, když se rozhodla provdat za o mnoho let staršího politika Františka Koželuha. Manželství to nakonec bylo dobré. Helena se starala o domácnost a o dvě děti, které se ze svazku narodily, a dokonce se pustila po vzoru svých bratrů i do psaní, v čemž jí manžel nebránil. Bratr Josef jí dokonce pomohl vydat knihy, které sice neměly takový úspěch jako díla jejích mladších sourozenců, ale svoje čtenáře si našly. Nejznámější dílo sestry slavných bratrů si ale na svůj zrod mělo ještě mnoho let počkat.

Druhý manžel ji podporoval v tvorbě

Ve čtyřiceti letech Helena (tehdy Koželuhová) ovdověla a i když se tehdy jednalo o věk, kdy bylo pravděpodobné, že dožije svůj život o samotě, znovu se zamilovala. Jejím vyvoleným se stal diplomat Josef Palivec, milý a vzdělaný muž, který ji nejen velmi miloval, ale také podporoval v jejích literárních touhách. Kromě toho měli společné názory, které vzájemně sdíleli a které se jim také málem staly osudnými. V době druhé světové války se ruku v ruce postavili proti nacismu. Akrivně pomáhali ohroženým lidem v útěku za hranice, podíleli se na distribuci letáků a podobně. Za každou z těch činností přitom samozřejmě v té době hrozil trest smrti.

Válečné hrůzy

Josef Palivec byl dokonce zatčen a krutě mučen gestapem. Vydržel a nic neprozradil. Nakonec se se strašnými vzpomínkami vrátil domů ke své ženě. To ale ještě netušili, že přijde další rána osudu v podobě vlády komunistů. Stejně jako proti nacismu rozhodli se manželé Palivcovi otevřeně a bez přetvářky vystupovat i proti sílící moci komunistů v poválečných letech. A ani tento nastupující režim nehodlal žádný odpor dopustit. Josef Palivec putoval opět za mříže.

Komunistická zvůle rozhodovala o osudech lidí

Manžela Heleny, která přečkala jako jediná ze všech sourozenců hrůzy druhé světové války, komunisté uvěznili, stejně jako nacisté mučili a podle jeho pozdějšího svědectví snad ještě hruběji a bolestněji. Za svoji “činnost” byl později odsouzen na dvacet let vězení. Kromě toho mu sebrali veškerý majetek a vyměřili pokutu tak vysokou, že jednoduše nebylo možné ji zaplatit.

Helena bojovala ze všech sil

Helena Palivcová měla manžela ve vězení, bratři byli mrtví a vše zůstalo jen na ní. Ona se ale nevzdávala, žádala postupně přicházející prezidenty o milost pro svého muže, ale vše bylo marné. Jejím žádostem byl ochoten vyhovět až Antonín Zápotocký. Josef Palivec vyšel z vězení po deseti letech a nesplacená část pokuty mu byla prominuta. Mohlo by se zdát, že se manželé mohli vrátit k poklidnému životu. Bylo to ale možné po všem, co jim osud postavil do cesty?

Moji milí bratři

V posledních letech se Helena pustila do psaní svého nejznámějšího díla, v němž se ohlíží za životem se svými dvěma bratry Josefem a Karlem. Jmenuje se Moji milí bratři, ale její vydání bylo bohužel pozdrženo. Cenzoři museli pracovat poctivě a důkladně, než bylo povoleno knihu ukázat veřejnosti. Toho se ale Helena už nedočkala. Zemřela několik měsíců před prvním vydáním svého díla, v roce 1961.

KAM DÁL: Středočeský radní Snížek: Vylidňování venkova je problém. Ale netroufám si lidem říkat, kde mají žít.