Marian Jurečka: Babiše nikdo nenutil, aby přestal podnikat. Jako premiér ale musí makat pro lidi, ne pro své firmy

/ROZHOVOR/ Pane Jurečko, předsedou strany jste pár týdnů, bylo to hodně hektické období?
Bylo, ale ne tak hektické, jaké jsem zažíval během čtyř let, kdy jsem byl ministrem zemědělství. Diář tak narvaný není. Den začínám mezi sedmou a půl osmou ráno, poslední schůzky mám většinou kolem osmé, nejpozději v devět večer. Pak samozřejmě ještě čas na procházení si materiálů a přípravu na další den. Není to tak, že by si předseda strany sedl do auta a jezdil na schůzky s chlebíčkem v ruce.

Počkejte, ale to vám toho volna moc nezbývá, ne? Neumím si tedy úplně představit, jak to mohlo být ještě horší...
Tak zase z toho nedělejme, že pracuju 24/7, tak to není. Člověk si musí umět volno najít, já se třeba snažím trávit víkendy doma s rodinou. Přeci jen máme pět dětí, což pro manželku není jednoduché, když já jsem přes týden v Praze. Většinu víkendových akcí tak odmítám. Pokud to jde, chci být v pátek večer doma a naplánovat si víkend s rodinou. Stále bydlíme na vesnici, takže to samozřejmě není jen o zábavě. Teď jsme například s kluky řezali stromy, člověk jim také chce ukázat, jak se nějaké věci dělají.

Takže se dá říct, že jste v Rokytnici stále ještě farmářem?
Pořád máme 22 hektarů, na kterých hospodaříme a snažíme se je udržet, aby měl člověk možnost se na pole dostat alespoň o víkendech nebo o prázdninách. Snažím se občas za kombajn sednout, protože manuální práce mě baví. Navíc si myslím, že politikům troška dřiny a kontakt s realitou dost chybí. I celkový pohled na problémy, které lidi trápí. To z kanceláře nezjistíte. Když jste na sobě neměli holínky a určité situace si nezažili na vlastní kůži, těžko se do toho vžijete.

Což je asi velká výhoda vesnického života...
Určitě, já jsem na vesnici vyrůstal. Sám jsem z pěti dětí, v deseti jsme rozebírali motorky a zase je dávali dohromady, prováděli jsme spoustu klukovin. Zároveň jsem ale dvanáct let podnikal jako soukromý zemědělec, takže chápu, co znamená, když vám někdo nezaplatí fakturu a vy nemáte na zaplacení DPH. Řešíte, jak doma zaplatíte elektřinu a tak dále. Prošel jsem si tím. Takže když teď za mnou chodí lidé řešit problémy s přístupem finančních úřadů a zadržováním vratek, tak věřte, že je chápu. Jsou to trable, kvůli kterým může skončit podnikání, rozpadnout se manželství nebo přijít o děti. To není žádná legrace.

Máte teď jako lídr strany potřebu ji měnit k obrazu svému, nebo pokračujete v tom, co vám předal pan Výborný?
Mám ambici KDU-ČSL daleko více otevřít veřejnosti. Vyzývám lidi, kteří třeba nemají chuť být členy, zároveň je jim ale blízký náš pohled na svět a hodnoty, na kterých stavíme politiku, tak ať nás kontaktují. Snažíme se s lidmi mluvit, dobré věci chceme aplikovat a i díky těmto podnětům změnit fungování země. Takže chystám něco jako polootevřené „primárky“, kdy by lidé mohli nominovat sebe nebo někoho ze svého okolí na kandidátky, mohli by na nich ovlivňovat pořadí apod. Chci z té více než stoleté strany, která má spoustu předností, ale i nedostatků, udělat stranu, která sice na historii dokáže stavět, ale také ukáže moderní, přátelský a efektní přístup k veřejnosti.

Nemůže se to otočit proti vám? V našich končinách to může být docela ošemetná věc.
Ano, uvědomuji si to. Ale řekl jsem už před sjezdem, že jsem nepřišel dělat jen nějakou údržbu. Když už to má stát kus mého života i s negativními dopady do mé rodiny, na mé děti, tak zároveň chci, aby se věci posunuly dopředu. Jsme ve 21. století, musíme na to reagovat. Dnes je společnost nastavená tak, že lidé nechtějí vstupovat do stran. Zároveň však mnohým z nich není lhostejné, co se tu děje. Například aktivita Milion chvilek ukázala, že velké množství lidí je ochotno se zvednout, obětovat den a přijet do Prahy projevit svůj názor. A já bych rád nabídl to, že to jde i jinak než jednou za čas dorazit na Letnou. Dají nám k dispozici své zkušenosti, názory a společně se pokusíme měnit věci k lepšímu.

Když jste zmínil Milion chvilek, prý vztah demokratických stran k tomuto spolku ochladl. Jak to máte vy?
V první řadě si moc vážím toho, že mladí lidé dokázali dát dohromady takové davy. Opravdu smekám. Některé jejich demonstrace jsem loni osobně navštívil a hovořil na nich. Ale myslím, že některé akce, které Milion chvilek oznámil v poslední době, už postrádají smysl. Například zvát lidi do ulic proto, že byl zvolený ombudsmanem Stanislav Křeček. Nedokážeme to přeci nijak zvrátit, ombudsman byl zvolen demokraticky. A i když proti panu Křečkovi mám spousty výhrad, tak bych neřekl, že demonstrace jsou cesta ke změně. Jsem zvědav, jaké budou jeho další kroky. Případnou další kritiku lze opřít o to, jak úřad vede, jaké budou výstupy jeho práce.

Takže počkat a potom protestovat, jako je to třeba v případě pana Babiše, kde je jasně viditelná škoda, která za ním zůstává?
Všechny tyto momenty jsou důvodem, aby lidé přišli k volbám a rozdali karty jinak. My už totiž neřešíme příčinu, ale snažíme se hasit důsledky. Což ne úplně vždycky jde.

Dobře, ale přeci nebudeme sedět s rukama v klíně a čekat do voleb, když se kolem nás děje...
Ale pozor, já jsem vždycky říkal, a dovoluji si to podotknout i nyní, že je naprosto v pořádku jít do ulic. Je to jeden z důležitých prvků demokracie, máme právo shromažďovací, můžeme a dokonce bych řekl, že musíme vyslovit svůj názor. Loni jsem opravdu velmi oceňoval, že demonstrace proběhly. Veřejnost třeba jasně řekla, že jí není jedno, kdo bude na ministerstvu spravedlnosti, byl tlak na to, aby tam neprobíhaly nějaké nekalosti. To je naprosto v pořádku. Jen je zkrátka třeba přemýšlet a ne se svolávat i ve chvílích, kdy je výsledek neovlivnitelný.

Letos máme krajské volby, příští rok sněmovní. Co voličům nabídnete, čím je chcete oslovovat?
Pokud jde o krajské volby, máme jako KDU-ČSL velmi dobré výsledky. Jsou kraje, kde dokážeme vyhrát nebo kde končíme těsně druzí. Na komunální úrovni máme nejvíce zastupitelů ze všech parlamentních stran. Funguje zde to, že když politika znáte z obce nebo daného regionu, tak mu i dáte hodně preferenčních hlasů, protože víte, že nekrade a jak se v politice chová. Budeme tedy nabízet řešení, která lidi v krajích trápí. 

Můžete být konkrétní?
Mizerná a nekvalitní infrastruktura, tedy silnice, železnice i kvalita veřejné dopravy. Já jsem třeba navrhoval to, aby minimálně čtyři miliardy z rozpočtu šly na opravu silnice druhých a třetích tříd, kde jezdí nejvíce lidí. Ne každý je z Prahy nebo Brna a stav silnic už opravdu ohrožuje bezpečnost všech účastníků silničního provozu. Další důležité téma je úroveň našeho středního školství. Je otázka, jak jsou kraje ochotné investovat zejména do vybavení škol, kdo tam učí a jaký je tlak na to, aby výuka byla kvalitní. Velké téma je i zdravotnictví. Dnes se lidé na venkově potýkají s tím, že nemohou sehnat praktického lékaře či pediatra nebo zubaře. Jezdí osmdesát, sto kilometrů. Kraje přitom mohou tyto nedostatky řešit. A v neposlední řadě chceme řešit i globální témata jako reakce na změnu klimatu, nedostatek vody, ochranu půdy a tak dále.

Slyšíte na hlasy o sjednocení demokratických stran? A teď nemyslím komunální úroveň, kde to je běžné.
Máte pravdu, v krajích to děláme. Letmo můžu říct devět krajů, kde půjdeme do koalice. Někde s ODS, jinde se STAN, TOP09, Zelenými atd. Není tam limit volebního zákona a pozitivní synergie se dají najít. Na celostátní úrovni je to složitější, má to zcela jiné parametry. Narážíte na volební kvóty a na nespravedlivé přepočítávání hlasů. Výsledkem je fakt, že zatímco hnutí ANO stačí na mandát 18 500 poslanců, nejslabší strana jich potřebuje 45 tisíc. Principiálně se tedy možnostem koaliční spolupráce nebráním. Ale nechci opakovat chyby, které se v minulosti staly. Soustředím se spíš na to, abychom odstranili do očí bijící nespravedlnosti a pak se můžeme bavit o hlubší spolupráci. 

Myslíte, že je to reálné do parlamentních voleb v roce 2021?
Ano, udělám pro změnu volebního zákona maximum. Začal jsem jednat se všemi předsedy stran. Nejde přitom jen o opozici, ale třeba i pan Hamáček vyjádřil ochotu hledat kompromisní úpravu našeho návrhu, který jsme předložili. 

Je to možné i bez podpory hnutí ANO, které má nejvíce poslanců a logicky o změnách nechce ani slyšet, protože je pro ně současný model výhodný.
Technicky možné to je i bez podpory ANO. Ale já bych byl rád, aby to pak premiér nebral tak, že jde o úpravu, která ho snad má poškodit, resp. jeho politický subjekt. Jde přeci o základní spravedlnost vůči voliči, který má právo na to, aby síla jeho hlasu byla stejná bez ohledu na to, zda je z Prahy, Plzně nebo Zlína či Karlových Varů. V menších krajích se mnoho hlasů voličů vůbec nepřetaví v poslanecký mandát, což lidé dost často ani nevědí. Premiér by se na to neměl dívat pohledem „moje hnutí“. Záleží, jak má nastaveno vnímání spravedlnosti a fair play.

Po vašem zvolení předsedou se toho hodně napsalo o tom, že se snad chcete s KDU přiklánět k hnutí ANO a jít panu premiérovi „na ruku“. Takže, chcete?
Abych pravdu řekl, tak mě to docela pobavilo. Psali to asi jen dva komentátoři a bylo celkem vtipné sledovat, jak se v jejich článcích promítají jejich pohledy na věc. Já to mám nastaveno jasně – jako KDU-ČSL obecně odmítáme a nebudeme spolupracovat s komunisty, SPD a stranami, které staví na třídní nenávisti a totalitní ideologii. S ostatními je to vždy k diskusi, zda se dokážeme dohodnout programově, případně i personálně. Takže na komunální a krajské úrovní již s hnutím ANO spolupracujeme. Pokud jde o celostátní politiku, v roce 2017 jsme jasně stanovili podmínky, které platí dnes i v budoucnu. Nepůjdeme do koalice s osobou, která je trestně stíhaná nebo ve střetu zájmů. Toto je však podmínka nutná, nikoli dostačující, další věcí je, zda je vůbec možné domluvit rozumný koaliční průnik a tak dále.

Pokud si ale dobře vzpomínám, podobně mluvili i zástupci ČSSD a pak s praporem záchrany země odtáhli do koalice s ANO v čele s Andrejem Babišem...
...a podívejte se na jejich volební preference. Volič vnímá, čte, slyší. Mě osobně také velmi překvapilo, že tento krok ČSSD udělala. Vždyť tři čtvrtě roku předtím Bohuslav Sobotka odvolal Andreje Babiše z vlády z velmi zásadních důvodů. A stejná strana s ním pak jde do koalice, na vše rezignovala, otočila a své priority hodila za hlavu. To jsem nepochopil.

Ústavní soud před pár dny zamítl stížnost na střet zájmu Andreje Babiše. Co znamená tento signál? Je to definitivní potvrzení, že pan premiér opravdu dělá něco špatně?
Je to první důležitý krok v celém příběhu o střetu zájmu. Doteď pan premiér chodil a říkal, že jde o Lex Babiš, že je to účelovka. Ústavní soud ale v odůvodnění jasně konstatoval, že za prvé nejde o žádný Lex Babiš, protože se tento zákon týká zhruba pětačtyřiceti tisíc lidí ve veřejném prostoru. Zároveň také jasně řekl, že řídit stát nebo dělat exekutivní funkci a zároveň řídit firmu a dělat byznys není možné. Prostě musí makat ve prospěch občanů, a ne ve svůj nebo svých firem. Toto rozhodnutí tak přineslo rozzuzlení a bylo moc důležité, že to zaznělo. Stejně jako fakt, že Evropská unie má právo v určitých momentech, které vyplývají z dohod, vyžadovat plnění evropského práva. 

Dobře, ale nepodniká pan Babiš dále, není stále ve středu zájmu, byť se tváří, že své firmy už sleduje jen z nostalgie?
To bude druhý krok, samozřejmě neméně důležitý. Verdikt, zda střet zájmu netrvá nadále, protože jeho manželka je klíčovou postavou svěřeneckého fondu, kam Andrej Babiš své firmy převedl. Asi lze důvodně předpokládat, že jako manžel má zájem, aby se jeho partnerce v podnikání dařilo. Je otázka, jako to vyhodnotí Evropská komise, to bude v řádech měsíců.

Co námitka pana premiéra, že mu soud mu zakazuje jedno ze základních práv, tedy vlastnit?
Za mě úplně mimo, jde o nepochopení situace ze strany předsedy vlády. Zákon mu dává na výběr. Teď jsi, Andreji Babiši, v nějaké pozici, vyber si. Nikdo ho přeci nenutil, aby dělal premiéra. Vybral si dobrovolně stejně, jako si mohl vybrat podnikání. Já, když jsem nastoupil do vlády, tak jsem ještě dávno před zákonem o střetu zájmů ukončil veškeré své podnikání. Jediné, co jsem převedl na manželku, bylo 22 hektarů, které nás ale nijak neživí, nejsme na nich existenčně závislí. A také je zásadní, že naše farma nikdy nepožádala o investiční dotace, takže logicky ani žádné nedostala. Toto je dramatický rozdíl, kdy Agrofert nebo firmy pana premiéra mají významné zdroje z investičních dotací z operačních programů.

Vy už jste zmínil, že jste z pěti dětí, sám stejný počet potomků máte. Není to dnes velký luxus?
Já bych řekl klíčovou věc, není to luxus, je to osobní rozhodnutí a každý rodič, který se řádně stará o své děti, je hrdina. Když si vezmete mě, tak jsem měl 23 bratranců a sestřenic jen z jedné strany. Když jsme se sešli na oslavě, tak moje babička, která tady už bohužel čtyři roky není, měla kolem sebe 66 vnoučat a pravnoučat, další čtyři jsou teď na cestě. Moje maminka má nyní 22 vnoučat. U nás nikdy nešlo v jedné rovnici o to, zda jít do politiky a kolik mít dětí. Obecně to tak, myslím, není. Spíš je třeba si říct, jestli na to mám jako rodič. Ano, my máme dobré zázemí, máme dům, jsme zdraví. To také hraje důležitou, ne-li zásadní roli. Ale já znám hodně rodin, které nevydělávají moc, ale mají čtyři až pět dětí a poctivě pracují. Je to pro ně smysl života. Děti jsou tím, co zde po sobě necháme, nic jiného.

Pane předsedo, zahrajete si ještě na tubu? Vím o vás, že jste velmi dobrý muzikant.
Ano, pořád hraji na tubu a občas i na flétnu. Máme kapelu, děláme benefiční koncerty. Za čtyři roky jsme jich odehráli nějakých pětašedesát, převážně v malých obcích. Dokázali jsme díky štědrosti lidí vybrat sedm milionů korun. Takže nás občas někdo poprosí, abychom přijeli zahrát, například v domově, kde pečují o lidi s roztroušenou sklerózou, tak vybírají na okna, na opravu střechy, někde zase potřebují nový zvon nebo plošinu do sociálního zařízení. Dělám to velmi rád, je to pro mě relax.