Skutečný příběh ženy, která svoje nenarozené dítě musela ubránit před celým světem

Dnes je tomu již dvacet let, kdy vám lékaři řekli, že se vaše dítě narodí s postižením. Jak jste na tu zprávu reagovala? 
Asi nejhorší chvíli jsem tehdy prožívala právě u toho prvního telefonátu. Bylo to celkově velmi vypjaté období, kdy mi v těhotenství nebylo dobře a já jsem musela být často doma, což ale bylo to nejmenší. Jen měsíc předtím zemřel můj dědeček, který byl v dětství vlastně mým nejbližším člověkem, a manžel ve snaze uživit nás byl téměř stále v práci. Navíc jsem se za ním přestěhovala do cizí vesnice, kde jsem nikoho neznala a cítila jsem se opravdu sama. Do toho jsem tři týdny čekala na výsledky genetických testů, které nakonec nedopadly dobře. 

как зайти на гидру

Výsledek jste se tedy dozvěděla po telefonu? 
Samotný výsledek ne, jen mi naznačili, že mám jít ke svému lékaři, který se mnou všechno probere. V tu chvíli se mi podlomila kolena. Otěhotněla jsem totiž jen několik týdnů po své kamarádce, která test také podstoupila a právě do telefonu jí nedávno sdělili, že se nemusí bát, že je miminko v naprostém pořádku. Bylo mi tedy hned jasné, že tohle v pořádku není. 

Jaká byla vaše první reakce? 
Samozřejmě jsem byla v šoku. Tehdy jsme doma neměli telefon a já jsem chodila volat do budky na návsi. Vidím to jako dnes, že jsem si tam sedla na takové stupátko a nebyla jsem schopná se zvednout. Srdce mi bušilo až v hlavě a já jsem uvnitř brečela. Jedno jsem ale v té chvíli věděla - ať test dopadl jakkoliv, moje dítě se zkrátka narodí a já se o něj postarám. 

Bylo to vaše nezvratné rozhodnutí? 
Bylo. I když možná šílené, nezodpovědné nebo bláznivé a určitě to není návod pro všechny další nešťastné rodiče. To rozhodnutí musí udělat každý sám v sobě. Nevím, jaký vliv by na mé rozhodnutí měly další debaty s manželem, ale v ten okamžik jsem měla úplně jasno. U mě byl ten moment podpořený ještě jednou skutečností - právě den před tímto verdiktem jsem ucítila první pohyby a to je v těhotenství pro ženu vždycky velký zlom. 

Jak se vše vyvíjelo dál? 
Manžel byl v práci a já jsem mu hned, jak jsem byla schopná se znovu zvednout a vytočit číslo, telefonovala. Měl nějakou poradu a řekl mi jen, že to probereme večer. Připadalo mi tehdy, že ani neví, o čem mluvím. To mi situaci rozhodně neulehčilo a nemohla jsem čekat na další zprávy do druhého dne, kdy jsem byla objednaná na kontrolu. Sedla jsem do auta a vyrazila hned. 

Lékaře jsem v ordinaci zastihla už téměř na odchodu, ale když mě uviděl, neřekl ani slovo a sedl si, abychom vše probrali. Nejprve se zeptal, kde je manžel, že prý většinou chodí páry v takovém případě společně. Styděla jsem se a zalhala, že je na služební cestě a já nechci čekat. To, co jsem se dozvěděla, bylo sice očekávatelné, ale přesto neskutečně kruté. “Vyšetření bohužel potvrdilo původní předpoklad vysokého rizika Downova syndromu. Teď je třeba se co nejrychleji rozhodnout o dalším postupu,” sdělil mi doktor téměř strojově. Nevím, kde se ve mně vzala ta rozhodnost, ale jakmile domluvil, konstatovala jsem pevně, že své dítě nedám. Podíval se na mě s pochopením a řekl, že si mám promluvit s manželem a hned přijít, abychom zvládli všechno co nejdříve. Tím “všechno” samozřemě myslel potrat. 

Co na tu zprávu tedy řekl manžel? 
To pro mě právě bylo neskutečné. Vlastně nic. Přišel z práce a já jsem seděla v pokoji a brečela. Ostatně nic jiného jsem nedělala od chvíle, kdy jsem se dostala zpátky domů. Samozřejmě jsem mu hned začala všechno vyprávět, ale měla jsem pocit, že mě neslyší. Byl tak strašně nad věcí a realistický. Nakonec řekl něco pro mě v tu chvíli nepochopitelného: “Tak snad příště…” Nemohla jsem tomu uvěřit a vlastně tomu nevěřím dodnes. Měli jsme se poradit, měli jsme mluvit o dítěti, které budeme nebo také nebudeme mít, měli jsme být společně nešťastní z osudu, který se otočil zády k člověku, který ještě ani neměl možnost se prvně nadechnout. Ale on se asi rozhodl už dávno. Všechno se ve mně v tu chvíli otočilo, jen jedno zůstalo - rozhodnutí, že své dítě ubráním nejen před celým okolním světem, ale teď i před vlastním manželem. Dívala jsem se na něj vyděšeně a on dodal takovým chladně konejšivým tónem: “Pochop, to si nemůžeme dovolit.” 

Pro nastávající matku to muselo být hrozné…
Je to zvláštní, ale od té chvíle to bylo naopak mnohem jednodušší. Neměla jsem se vlastně s kým poradit a i když mi bylo jasné, že rodiče toho dítěte jsou dva a i otec má stejné právo mluvit do toho, jestli se narodí nebo ne, bylo mi jasné, že takové rozhodnutí přijmout nemohu. Chtěla jsem o tom ještě debatovat, rozebrat to, ale manžel jen řekl, že je mu to líto, ale není o čem mluvit. Já jsem druhý den vyjela do Prahy, abych v Motole zjistila všechny možné podrobnosti. Znala jsem tam jednu lékařku, které jsem věřila, a nic jiného mě tehdy nenapadlo. Paní doktorka moji důvěru nezklamala a zařídila mi konzultaci u jednoho porodníka. Ten přiznal, že výsledky vyšetření, které jsem podstoupila, mohou být v mizivém procentu případů mylné. To mi stačilo. Ta jedna věta rozhodla definitivně i přes zjevný nesouhlas všech lidí okolo - manželových rodičů i mé matky. Snad jen otec se k tomu nevyjádřil, i když bylo také vidět, že rozhodně není šťastný. 

Dítě jste si tedy nechala? Jak reagoval manžel? 
Doma jsem se znovu snažila s manželem o všem mluvit. On měl ale také jasno a svůj názor mi sdělil bez váhání. “Já bych se na to nedokázal dívat.” Zeptala jsem se ho, jestli mu bude vadit, když si dítě nechám sama. Podíval se na mně a řekl, že je to moje věc. Pochopila jsem v tu chvíli, že je špatně úplně všechno - nejen výsledky testů, ale i celé manželství. Ještě ten večer jsem si sbalila nutné věci a odjela. K rodičům jsem se vracet nechtěla, známí mi nabídli pokoj ve svém domě a později i pronájem malého bytu na okraji Brna. S manželem jsme komunikovali minimálně, ani on se nesnažil mi zavolat. Začala jsem chodit k jinému lékaři, dokonce jsem si sehnala práci, kterou jsem mohla jako účetní dělat většinou z domova, i když ještě nebyly takové možnosti jako dnes, kdy je všechno elektronické. 

Co tedy bylo dál? 
To nejhorší jsem vlastně měla už za sebou. Věděla jsem, že má dítě problém, udělala jsem několik zásadních rozhodnutí a vlastně jsem čekala, jak to celé dopadne. Samozřejmě se mi doma kupily půjčené i koupené knihy, časopisy i odborné studie. Měla jsem pocit, že už není nikdo, kdo by se zabýval Downovým syndromem a s kým bych se neradila nebo jehož práci bych nečetla. A samozřejmě jsem chodila na vyšetření. Nový lékař mě od mého rozhodnutí rozhodně od samého počátku nezrazoval, jen mě neustále upozorňoval, že se musím připravit na složitější život. Tak se přiblížil termín porodu a porod samotný. Najednou jsem držela novorozeného Tomáška v náručí a byla jsem nesmírně šťastná. Prohlížela jsem si ho a hledala známky postižení. V paměti mi utkvěly zvláštně tvarované oči, které jsem viděla na fotografiích. Tomášek ale vypadal docela jinak - zkrátka normálně. Ptala jsem se samozřejmě lékařů, jak to s mým dítětem je, ale nikdo se nechtěl jednoznačně vyjádřit. Až další vyšetření a roky přinesly nádhernou zprávu. Na Tomovi se žádné projevy syndromu neobjevily, dnes studuje vysokou školu a je z něj hezký a zodpovědný mladý muž. Jeho otce jsem viděla už jen několikrát, naposledy u rozvodového soudu, ale nešťastná z toho nejsem. Vím, že Toma nechtěl, bylo moje rozhodnutí, že se narodí, proto jsem já od něj nikdy nechtěla alimenty, i když mu je soud samozřejmě vyměřil. Tomáš o něm ví, několikrát se potkali, ale o bližší kontakt ani jeden nestojí.

Takto šťastně ale dopadne jen opravdu malé množství případů...
Vím, že je to ojedinělý případ, a o to víc jsem vděčná, že jsem syna tehdy ubránila. Nepovažuji se za žádnou hrdinku - vždyť byla velká pravděpodobnost, že přivedu na svět postižené dítě. Cítím se ale jako nesmírně šťastný člověk. Dnes věřím na osud, na nějakou zprávu “shora”, která mi nedovolila ustoupit a zmařit život vlastního dítěte. Děkuji. 

Byl to opravdu osud, zásah shůry nebo zkrátka jen štěstí?

KAM DÁL: Uloupení Podkarpatské Rusi: Sovětský podraz na Československu.