Stalo se to jen jednou. Hrůzu z odhalení si ale ponesu celý život, říká Julie (31) o osudové chvíli se svým švagrem

„Do svého Martina jsem se zamilovala na vysoké škole hned první den, kdy jsem ho uviděla na přednášce. Sama jsem se tomu divila, protože to rozhodně vlastně nebyl vůbec můj typ. Vždycky jsem měla oči pro tmavé typy chlapů, ale tehdy mě doslova okouzlil modrooký romantický blonďák. A já jeho, jak se brzy ukázalo, také,“ popsala první setkání se svojí životní láskou pro náš web Julie. Netrvalo to dlouho a pár vyměnil kolej za malou garsonku, kde sice nebylo moc místa, zato soukromí bylo dokonalé. A to bylo všechno, co potřebovali. 

Svatba se proměnila v horor

Pět let školy uteklo jako voda a jen si domů přinesli vysloužené diplomy, začali plánovat svatbu. „Nechtěli jsme nic okázalého, jen pár přátel, rodiče a Martinova bratra Petra. Na toho jsem se těšila, protože jsem ho nikdy ve skutečnosti nepotkala. Žil tehdy na Floridě a když byl jednou doma, byla jsem zase já na stáži, takže jsme se minuli. Na bráchovu svatbu ale chtěl přiletět stůj co stůj - i se svojí ženou, se kterou se seznámil právě za oceánem a dokonce se tam i vzali. Jak sám říkal, nejdřív je sblížila dálka, kterou měli k domovu, ale brzy zjistili, že mají společného mnohem víc než jen stesk po Evropě. A pak se přiblížila svatba… “

Osudové setkání

Do obřadu chyběly už jen hodiny, když se snoubenci i s Martinovými rodiči vydali na letiště, aby přivítali Petra s Anežkou, jakmile vystoupí z letadla. „Dodnes se za to stydím, ale ten okamžik, kdy jsem Petra uviděla prvně ve skutečnosti a ne jen na fotce, mi zůstane v paměti na vždy. Byl přesně takový, jakého muže jsem si vysnila v době, než jsem poznala Martina. Tmavé vlasy i vousy, hnědé oči a pohled tak krásný, že se mi doslova podlomila kolena,“ vzpomíná Julie na chvíli, kterou by nejraději vymazala. Jenže to nejde. 

Svatba jiná, než čekala

Druhý den byla svatba. „Martina jsem milovala, miluji ho dodnes a vím, že i on mě. Když jsem ale tehdy říkala “ano”, měla jsem před očima jeho bratra a v hlavně hrozný zmatek.“ Jediné, co Julii uklidňovalo, byla vidina, že se Petr s Anežkou zase brzy vrátí na Floridu a ona bude mít klid. Jenomže to se bohužel přepočítala. „O svatební hostině Petr zvedl skleničku a jako správný bratr popřál novomanželům všechno dobré. A pak také dodal, že nás bude rád navštěvovat, protože se s manželkou rozhodli vrátit natrvalo domů. Nechtěli totiž vychovávat svoje dítě tak daleko od rodičů,“ vzpomíná Julie. 

Okamžik štěstí a pak hrůza

Svatba to tedy byla hned dvakrát, nebo vlastně třikrát veselá. Jenomže novomanželce v hlavě běhalo tisíc myšlenek, kterých se bohužel nezbavila. Jen o několik dní později se pak stalo to, co se stát nikdy nemělo. Zůstala na půl dne doma sama a Petr pracoval na zahradě. Není těžké vytušit, co se toho dne odehrálo. „Dodnes mě budí ze spánku pocit výčitek a hanby, že jsem nebyla schopná odolat svým představám,“ přiznává. „Stalo se to jen jednou, ale když jsem za pár dnů zjistila, že jsem těhotná, zmocnil se mě doslova děs. V tu chvíli jsem se vyděsila, že by to dítě, na které jsme se měli s Martinem těšit a které jsme plánovali, může být Petrovo. Zažila jsem devět měsíců radosti i hrůzy. Co když se narodí tmavovlasé dítě?“

Slzy štěstí výčitky nesmyly

Juliina dcera se narodila jen pár týdnů po dvojčatech Petra a Anežky. Jakmile ji mladá maminka prvně uviděla, začala plakat štěstím - to není tak zvláštní, ale Julie měla oproti jiným maminkám i další důvod: Malá Klárka měla modrá očička a vlásky tak světlé, jak jen to je u novorozenců možné. „Děkovala jsem osudu a přísahala sobě a v duchu i Martinovi a Anežce, že se nic podobného už nikdy nestane,“ nezapomene na krásný okamžik Julie.

Nechybělo mnoho... 

„Přesto, že všechno dobře dopadlo, mám pořád velké výčitky, žiji ve strachu, že se všechno jednou prozradí. I když Petrovi věřím, že naše tajemství udrží, sama o sobě tak přesvědčená nejsem. Už mnohokrát jsem se chtěla Martinovi přiznat, ale vím, že teď, po osmi letech, bych mu jen zbytečně ublížila. Klárka chodí do první třídy se svými bratranci a jsou velcí kamarádi. Jen já a táta kluků tušíme, že nechybělo mnoho a mohli být sourozenci. Devět měsíců strachu už mi ale zůstane navždy v paměti jako připomínka, že tohle je situace, kterou už nikdy v životě nechci zažít,“ rozhodla se Julie a podle svých vlastních slov tohle předsevzetí docela určitě dodrží. 

(V příběhu jsou na žádost čtenářky změněna jména, fotka u článku je pouze ilustrační.)

KAM DÁL: Pád Akkonu znamenal zkázu Templářů a vítězství muslimů, tajný poklad řádu se hledá dodnes.