Na sklonku života bez domova: Nečekaný osud paní profesorky
Čtyřicet let ji živila matematika, na stará kolena ji ale nezachránila. Spíš se dá říct, že ji stáhla až na samé dno. Příběh bývalé vysokoškolské profesorky přežívající na ulici dokazuje skrytou tvář bezdomovectví, které může postihnout každého z nás. Má paní Libuše šanci na návrat do normálního života? Mluvili jsme s ní, její identitu známe, ale na její přání ji chráníme.
Když paní Libuši zemřel manžel, osud ukázal svoji krutou tvář. Jelikož celý život byla závislá na svém muži, na kterého se mohla ve všem spolehnout, po jeho smrti to zkrátka nezvládla. Ačkoliv jde o vysokoškolsky vzdělanou ženu, která až do důchodu učila na vysoké škole, nebyla schopná se o sebe postarat a ze dne na den se ocitla na ulici. Její příběh dokazuje, že na dno může spadnout každý.
Hanbou by se propadla
Stydí se, že se ocitla na ulici, a proto odbourala veškeré bývalé přátele. „Musela bych jít do hrobu. Hanbou bych se propadla, kdybych někomu vyprávěla, co se mi stalo. Oni by to nepochopili,“ tvrdí pro Čtidoma.cz. Bohužel nejlepší přátelé pobývají dlouhodobě v Bulharsku, a jelikož tato země je dost daleko, nemůže se na ně odvolat, natož spolehnout. Musí se spoléhat jen a jen na sebe. „Vystačím si sama. Já mám náturu optimistickou, takže já nepotřebuju mít tu podporu.“
Libuše uznává, že smrt manžela byla jeden velký průšvih, tím to všechno začalo. Její tragédie spočívá i v tom, že nemá vlastní děti, ačkoliv jak sama říká, „vychovala“ tak 600 dětí (vysokoškolských studentů) za dobu svého čtyřicetiletého působení na vysoké škole.
Matematika pro ni znamená smysl života
Matematice zasvětila vesměs celý život. Již v dětství milovala matematiku a rodiče ji trestali, když si potají na záchodě počítala příklady. „Děti normálně dostávaly sekanec za to, že nic nedělaly, a já dostávala za počítání,“ vypráví.
Po maturitě měla vše jasné, jako je blankytná obloha, a její další cesta vedla na matematicko-fyzikální fakultu. Po studiích učila na stavební fakultě až do důchodového věku. Dále se vzdělávala a zdokonalovala své znalosti a dovednosti. „Taky jsem si dělala nástavbu na psychologii. Zajímala jsem se o medicínu. Měla jsem k tomu předpoklady tím, že jsem neměla děti. Tak jsem se mohla vzdělávat. To mě baví. To je můj cíl života.“
Naděje do budoucna
Od té doby, co je na ulici, se její poměry radikálně zhoršily. Bojuje o holý život a o sebevzdělávání nemůže být ani řeč. Jejím jediným přáním už je jenom klid a pejsek. Uvažuje o brigádě, ale pochybuje. „Lidé jsou dost nároční. Je třeba vzít cokoliv a ukázat svoji schopnost, a ne prostě přijít a chtít být hned na vrcholu.“
Libuši rozčarovalo, co viděla na ubytovně, kde si všimla, že každý každého využívá, nikdo nikomu nepomůže, a když dojde na lámání chleba, ukáže se ten opravdový charakter. Má ale ještě naději, doufá v lepší zítřky. „Podívejte se, já už jsem stará. Můj ideální domov je mít kolem sebe správné lidi. Mít lidi, o které se můžete opřít a kteří vám pomůžou v nouzi, a ne ty, kteří vás jenom potřebují a potom vás odhodí,“ dodala pro Čtidoma.cz.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Muž pomohl bezdomovci: Pouhým účesem ho změnil k nepoznání.
