KOMENTÁŘ: Zemanovo neslavné dědictví: Nevlídný Hrad, Peking a Moskva jako vzor a navrch rozdělená společnost
Jen několik týdnů nás dělí od inaugurace nové hlavy státu – Petra Pavla. Ten převezme prezidentské otěže z rukou Miloše Zemana, který se loučí s vysokou politikou. Zanechal za sebou dědictví, které budou hodnotit historikové, politologové a jiní odborníci. Za Zemanovy éry se z Hradu stalo nevlídné místo, prezident orientoval zahraniční politiku na Moskvu a Peking a rozděloval společnost. Již nyní můžeme konstatovat, že Zemanův odkaz bude neslavný.
Dne 9. března 2023 bude inaugurován nový prezident Petr Pavel. Slavnostní ceremonie udělá definitivní tečku za druhým Zemanovým mandátem a také politickou kariérou, kterou bývalý předseda ČSSD a premiér načal ihned po sametové revoluci. Jaké za sebou zanechal Zeman dědictví?
Můžeme každopádně už nyní říci, že velmi rozporné. Bylo nepochybně poznamenáno především nezvládnutým Zemanovým egem ve vnitřní politice a byznysovými zájmy jeho poradců, které ČR táhly zřetelně, byť nepřiznaně směrem na Východ.
Zeman dostal zálusk na prezidentský stolec již v roce 2003, kdy mu byl soupeřem Václav Klaus. Počty napovídaly tomu, že Zeman měl být zvolen bezproblémově a Klaus, odvěký politický rival, měl odejít s porážkou. Leč nestalo se tak. Zdaleka ne všichni sociální demokraté totiž Zemana volili, a ten výsledek prezidentské volby nevydýchal. Zeman odešel do dočasného důchodu, než se znovu aktivizoval v roce 2009, kdy založil se svými přáteli Stranu Práv Občanů ZEMANOVCI (SPOZ) s jediným účelem: odčerpat voliče, a tím poškodit ČSSD v parlamentních volbách 2010. To se také podařilo, a i když Jiří Paroubek dovedl stranu k vítězství, nestačilo to na sestavení funkční koaliční vlády.
Zeman si mohl mnout ruce, ale zdaleka ještě neřekl poslední slovo. Na začátku roku 2012 oznámil, že bude znovu kandidovat na nejvyšší ústavní funkci a je rozhodnutý ve volbě tentokrát uspět. Ve druhém kole stanul jako jeho soupeř Karel Schwarzenberg. Slušný a distingovaný politik reprezentující TOP 09 neměl proti Zemanově demagogické kanonádě šanci a v debatách jej Zeman objektivně přejel. „Jezevec z Vysočiny“ tak mohl slavit vítězství, což na druhou stranu nebyla dobrá zpráva pro ČSSD, které Zeman nezapomněl výsledek prezidentské volby o deset let dříve.
Peking a Moskva jako vzor
Nový prezident deklaroval hned po zvolení, že se bude snažit společnost stmelovat, nicméně opak byl smutnou pravdou. Zeman se přímo radostně utápěl v tom, když provedl kontroverzní krok, který byl v praxi jasně rozdělující a současně aktivizoval jeho voliče. Na Hrad Zeman přinesl neskonalou aroganci, přehlíživost vůči médiím, bizarně argumentujícího mluvčího Jiřího Ovčáčka a také kontroverzní figury v čele s kancléřem Vratislavem Mynářem, poradcem bez příslušné bezpečnostní prověrky Martinem Nejedlým a dalšími. Právě Nejedlý nechvalně proslul napojením na ruské byznysové zájmy a podle toho také vypadala zahraniční politika, kterou chtěl Zeman sám razit, což znamenalo přednostní orientaci na Moskvu a Peking, nikoliv na Západ.
Prezident si rovněž vykládal výkon své funkce zcela po svém. Protože byl zvolen v přímé volbě, cítil, že jeho mandát je něčím víc, protože jej má právě od občanů, a podle toho také jednal. Zeman předvedl, že může být také zákeřný. Po předčasných volbách v roce 2013 figuroval v tzv. lánském puči, který měl „suchou cestou“ odstranit řádně zvoleného Bohuslava Sobotku a instalovat na jeho místo Zemanovi povolného Michala Haška. Ten i další účastníci schůzky svorně lhali, že na žádném jednání vůbec nebyli.
Sobotkova potupa
Své vrcholné číslo si však Zeman nechal na závěr svého prvního funkčního období. Dne 4. května 2017 nechal na Pražském hradě připravit sál na akt podání demise předsedy vlády do rukou prezidenta. Předseda vlády Bohuslav Sobotka však přišel o probíhající vládní krizi diskutovat, nikoli podat demisi. Prezident tento fakt ignoroval, pronesl připravenou řeč a během proslovu Bohuslava Sobotky odešel – rádoby uraženě – ze sálu.
Poměrně dlouho nebylo jasné, zda Zeman bude svůj mandát obhajovat. Všichni však čekali, že znovu zvedne rukavici a půjde do boje. Zkušený politik nakonec ohlásil, že půjde do dalších prezidentských voleb. Predikce napovídaly, že by Zeman neměl mít větší problémy dostat se do druhého kola, kde jej čekal akademik Jiří Drahoš. A nebyl by to Zeman, kdyby si nepřipravil nějakou podpásovku. V debatách totiž neustále opakoval, že Drahoš chce v ČR vítat migranty, i když to vůbec nebyla pravda. Na druhé straně se Drahoš předvedl jako nepříliš schopný spíkr, a nedokázal Zemanovu lež věrohodně vyvrátit.
Zeman tak mohl slavit podruhé, a protože už nemohl potřetí kandidovat, političtí komentátoři a politologové čekali, že se „utrhne ze řetězu“. To se také přesně stalo, zejména v souvislosti s výkladem ústavy. Zeman například odmítl jmenovat profesory trojici docentů, z nichž jeden z nich, Jiří Fajt, veřejně přiznal, že jej v prezidentském klání nevolil. Prohřešek, který Zeman nikdy neodpouští.
Neradostné Zemanovo dědictví
Asi největší kontroverze se Zeman dopustil v roce 2019, když odmítl jmenovat ministrem kultury nynějšího předsedu ČSSD Michala Šmardu, kterého navrhl Jan Hamáček. Zeman argumentoval tím, že Šmarda se nikdy odborně kulturou nezabýval a není tedy kompetentní k tomu, aby úřad vykonával. Většina ústavních právníků však oponovala, že kandidáta, kterého navrhla politická strana, prezident jmenovat zkrátka musí. Jenže Zeman tak neučinil a Šmarda se ministrem nestal.
Churavějící hlava státu si pozornost užívala jako vždy, když záměrně vyvolala nějakou roztržku. Na druhé straně tím objektivně snižovala důstojnost úřadu, který zastávala, to je nepochybné. Zeman nezvládl zkrotit své ego, a tím dostával do svízelných situací nejen své politické soupeře, ale také novináře a další lidi.
Dědictví Miloše Zemana ze všech uvedených důvodů určitě není radostné, ba naopak. Vylepšit svůj obraz se rozhodl pozdě. V době ruské invaze na Ukrajinu například – pro někoho možná překvapivě – odsoudil Vladimira Putina, s nímž byl předtím bez nadsázky jedna ruka. Mohli bychom říct, že se Zeman stal na závěr druhého funkčního období na jeho poměry smířlivějším. Na druhou stranu to nemění nic na tom, že se Zemanem z Hradu po deseti dlouhých letech odchází arogance, pomstychtivost a zejména pohrdání lidmi s odlišným názorem. A to je více než dobrá zpráva. Nezbývá než doufat, že s nástupem nového prezidenta Petra Pavla na Hradě zavlaje znovu svěží vítr a pověstný generálův řád a klid.
KAM DÁL: Česko má nového Brada a Angelinu. Takhle přitažlivého prezidenta jsme tu prý ještě neměli, Petr Pavel boduje.
