Facku jsem dostala i před malou dcerkou, která křičela strachy, říká Jana
Jana si vzala muže, který se krátce po svatbě změnil k nepoznání. Začalo to hádkami, pokračovalo urážkami, až se dostalo na bití, modřiny. Přesto od něj nedokázala odejít. Dnes to nechápe, a kdyby nezasáhl osud, asi by se k takovému kroku nikdy ani neodvážila.
Můj předchozí vztah prošel různými fázemi – někdy byl naplněn krásou, jindy se proměnil v katastrofu. Významný zlom nastal v okamžiku, kdy jsme si s partnerem Daliborem řekli u oltáře ano. Měly to být sliby lásky, začátek nového období. Nakonec to byl jen předvoj něčeho, co bych ze své hlavy ráda vymazala. Předtím nikdy nedošlo k žádné fyzické agresi, ale krátce po svatbě se to začalo rychle měnit.
Utekla jsem v noci do baru
Pamatuji si na první ránu. Asi ani nebolela. Pohádali jsme se a já práskla dveřmi. To už jsme měli naši malou dceru. Utekla jsem tehdy do temné noci a malou Klárku nechala s ním. O tu jsem se nebála, víte, on byl báječný táta. Jako manžel nestál za nic, ale za své dítě by dýchal, a to byl možná jeden z důvodů, proč jsem tak dlouho zůstávala.
Zavolala jsem kamarádce a vyrazily jsme do našeho oblíbeného pražského podniku na pár drinků. Přišla jsem až nad ránem, po dlouhé době jsem nemyslela vůbec na nic. On na mě ale čekal. Křičel, že se chovám jako coura, že mám rodinu. Kde je moje místo. Nepamatuji si jak, ale spadla jsem na zem a on do mě kopal. Kryla jsem si břicho, pokoušela se zvednout, ale chytil mě za vlasy a praštil se mnou o skříň.
Nikdy bych neodešla
Naše dcera se vzbudila a začala strašlivě plakat. Bála se, to máma pozná. V tu chvíli jsem sama pro sebe selhala. Věděla jsem, že pokud neochráním své dítě, jsem k ničemu. A nikoliv před násilím, protože on ji nikdy nebil. Ale před tím, aby byla svědkem takového jednání, aby to musela zažívat. Aby snad nešla jednou do vztahu s tím, že tohle je normální.
Přesto jsem neodešla, na to jsem byla moc slabá. Začala jsem nosit dlouhé rukávy a roláky, aby si nikdo nevšiml mých modřin. Na okolí jsem se usmívala, nikdo by nic nepoznal. Nikdo se mě nikdy nezeptal, zda je doma vše v pořádku. Dalibor byl usměvavý společenský chlapík, který nikdy nezkazil žádnou zábavu. A vaše okolí nenapadne, že žijete s někým, koho se za zavřenými dveřmi bojíte.
Asi to byl osud
Když bylo Klárce pět, chtěla jsem odejít. Neměla jsem odvahu, ale už jsem o tom přemýšlela. Bála jsem se. Jak to zvládnu finančně, co se bude dít. Osud to nakonec vyřešil za mě. Dalibor jel na služební cestu do Brna, a cestou měl autonehodu. Byl na místě mrtvý. Je mi nesmírně líto, že Klárka s ním měla tak málo času. Na druhou stranu musím říct, že se mi poprvé v životě ulevilo, že už se nemusím bát vracet domů….
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Janou
KAM DÁL: Zlatá labuť na křídlech lásky a intrik: Eva milenkou Grubera, Irena obětuje Petra.
