Martina (42): Partner mě bil. Bála jsem se přiznat, proč nemůžu odejít
Martina je krásná a úspěšná žena, u které by vás ani nenapadlo, že doma prožívá takové peklo. Přesto, když si před deseti lety našla nového přítele, začalo se psát peklo, které trvalo několik dalších roků. Když se konečně uznávaná lékařka odvážila svěřit svým známým, musela čelit otázkám, proč okamžitě neodejde. Přiznat pravdu se přitom bála.
U nás v rodině není domácí násilí neznámé téma. Babička si užila s dědou své, a ačkoliv já jsem to nikdy na vlastní oči neviděla, dodnes si pamatuji, když jsem slyšela rozhovor s mojí maminkou, ve kterém jí prosila o pomoc. Je to takové skryté peklo, které ten, kterého se týká, dokáže tajit naprosto bravurně. Kdybych věděla, že jednou se s něčím takovým budu potýkat i já, dala bych si asi větší pozor.
Dělala jsem maximum. Asi to nestačilo
Nemám děti, netoužím po nich. Vše, co jsem kdy chtěla, bylo najít si fajn chlapa, cestovat a možná si pořídit nějaký dům blízko centra Prahy, do kterého se budu po práci vracet na dobrou sklenku vína. To se mi vlastně povedlo. Až na toho skvělého partnera, což jsem si dlouho nechtěla přiznat.
S Liborem jsme se dali dohromady v práci. Byl okouzlující a každé ráno mi začal nosit čerstvý croissant a výbornou kávu. Myslela jsem, že žiju v pohádce. A dobré tři roky to tak opravdu bylo. Dokonce jsme si oba domluvili půlroční pauzu v práci a odletěli jsme procestovat Asii. Byl to skvělý parťák, se kterým jsem se nikdy nenudila. Když jsme se tehdy vrátili, koupili jsme byt ve známé pražské čtvrti.
Prosil, že už se to nebude opakovat
První facka byla vygradováním hádky o peníze. Libor tehdy přišel o dobře placenou pozici a na mě zbyla hypotéka, jídlo i kapesné pro něj. Chvíli se to dalo zvládat, po pár měsících už mě ale začalo ubíjet, že mám doma muže, o kterého se musím starat jako o malé dítě. V hádce jsem vykřikla, že nemá práci, protože je líný. A přistála mi facka. Stála jsem jako opařená, během pár minut si zabalila pár věcí a utekla přespat ke kamarádce.
Psal mi, že se omlouvá, jak ho to mrzí. „Je toho na mě hodně, prosím, pochop mě. Už se to nikdy nebude opakovat, nesmíš mě pořád takhle provokovat,“ psal mi. Brala jsem to tehdy jako omluvu, když se nad tím ale dnes zamyslím, vnímám, že už mi tehdy naznačoval, že si za to můžu sama. Asi vás nepřekvapí, že se to opakovalo čím dál častěji. Když jednou překročíte takovou hranici, velmi těžce se z ní vrací zpátky. Jako by ten člověk na druhé straně pochopil, že si to vlastně může dovolit. Vy přeci stejně neodejdete. A já byla skutečně taková.
Kamarádka nechápala můj postoj
Vždy to bylo vygradování nějaké hádky. Časem už jsem začala strkat i já do něj, netrvalo dlouho, a tu facku jsem mu vlepila taky. Začala jsem po něm házet věci, měla jsem takový vztek. Byl čím dál arogantnější, zlý. Pro vulgarity nešel daleko a mně to ubližovalo. Bránila jsem se tím nejhorším možným způsobem, což mi potom už automaticky vracel. Rychle jsme překlenuli období, kdy se omlouval, až přestal úplně.
Poprvé jsem se svěřila své kamarádce, která mě okamžitě ponoukala, ať odejdu. Musela jsem přiznat to, co mi dlouho nešlo přes pusu. „Mám ho ráda, není to špatný člověk,“ hlesla jsem. „Jsi normální? Chlap by nikdy neměl sáhnout na ženskou, to je ubohý!“ byla s tím kamarádka Majda hned hotová. Bála jsem se přiznat, že i já na něj v hádkách útočím. A že už vlastně nevím, zda si to zasloužím, provokuju ho, anebo je to všechno špatně.
Zachránila mě zahraniční nabídka
Neodešla jsem ještě dalších pět let. Naučila jsem se perfektně skrývat modřiny. Používala jsem klasické výmluvy, že jsem někde spadla – nebo cokoliv dalšího. Po celou tu dobu jsem v Liborovi viděla i toho dobrého člověka, kterým mimo tyto afekty byl. Dokázala jsem se s ním milovat, chystat mu honosné oslavy narozenin nebo připravovat útulné Vánoce. Doufala jsem, že se změní. Jakmile došlo k hádce, vždy se to vyhrotilo do křiku a fyzických útoků na obou stranách.
Sílu odejít mi dala pracovní nabídka ze zahraničí. Přijala jsem ji, s Liborem se domluvila na prodeji bytu v Praze a vztah po velkých naschválech a hádkách ukončila. A víte, co je vlastně nejhorší? Někdy se mi po něm zasteskne. Někdy, když přemýšlím, zda jsem se měla chovat jinak. I po těch letech nejsem schopna svalit vinu jen na něj.
Proč to píšu? Aby si všichni ti, kteří ženu soudí za její rozhodnutí, uvědomili, že nic není černobílé. I k násilníkovi je žena schopna mít city. Mozek na špatné rychle zapomíná. A někdy se za zavřenými dveřmi děje něco, co by druhé ani nenapadlo…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Martinou
KAM DÁL: Klus si v seriálu ZOO nemůže vybrat tu správnou holku. V minulosti na tom byl dost podobně.
