Stydím se za to, co dělám synovi. Může za to můj ex, žárlím na jejich vztah, říká Marcela
Dva roky víceméně fungující rodina, pak na svého syna zůstala paní Marcela sama. Nestěžovala si, měla skvělé rodiče, kteří jí se vším pomáhali. Přesto v ní ale zůstala pachuť z toho, že ji manžel opustil. A někdy se prostě neudržela.
Sama pro Čtidoma.cz říká, že by ji nikdy ani nenapadlo, aby svému synovi vykreslovala otce špatně. Vždycky razila heslo, že se má sdělovat pravda, aniž by se „ohýbala“ na jednu či druhou stranu. „Jasně, že se Karlík ptal po tátovi. Ale vysvětlila jsem mu, že od nás odešel, protože si našel jinou ženu. Ale že to neznamená, že by ho neměl rád.“
Bylo to trochu jinak
Podle Marcely to klučina vzal dobře. Buď to pochopil, nebo se tak alespoň tvářil. „Navíc přišly dvojité narozeniny, Vánoce a další svátky, takže se s tím smířil poměrně dobře. Tím spíš, že expartner se mu věnoval, v podstatě jsme spolu neměli žádné neshody.“ Bývalí partneři si vycházeli vstříc, jak to jen šlo, a zdálo se, že Marcela je vnitřně v pohodě.
Postupem času se ale ukázalo, že to až taková pravda není. „Přistihla jsem se, jak na jejich vztah žárlím. Myslím syna a svého ex. Nepobrala jsem, že nás poslal k vodě, našel si jinou babu a neměl by za to být nijak potrestán.“
Dělala jsem to jako ve snu
Začala tedy dělat věci, na které není pyšná. „Vážně jsem si nemohla pomoci. Kdyby mi někdo někdy řekl, že se budu takto chovat, měla bych ho za blázna. Já, taková vyrovnaná a racionálně uvažující žena. Teď najednou tohle... Sama sebe jsem nesnášela, ale nešlo to jinak. Bylo to jako v nějakém snu. Stydím se ta to, co jsem synovi dělala.“
A co tak hrozného tedy Marcela prováděla? „Věci, které syn dostával od svého otce, se dříve či později „rozbily“, případně záhadně „ztratily“. Všechny jsem odnesla na charitu nebo do dětského domova. Já vím, že je to hrozné, a chápu, že mě lidé nepochopí. Také jsem to nikomu neřekla, všichni by mě odsoudili. Ale není to všechno. Jsou další věci, o kterých nesmím mluvit, lidi by je nepochopili.“
Až když bylo Karlovi třináct nebo čtrnáct let, začalo mu být divné, kam všechno mizí. „Naštěstí pro mě to ale nikdy moc neřešil. Asi proto, že jsem každou tu věc nahradila ještě lepší. Ale vážně se za sebe stydím. Žárlit na vztah táty a syna není pěkné.“
(V příběhu je na žádost čtenářky změněno jméno, fotka u článku je pouze ilustrační.)
KAM DÁL: Zadýchávání do schodů může znamenat vážnou nemoc. O smrtelné plicní hypertenzi ale tisíce lidí neví.
