První rande: Třicetileté panny nejsou nuda

Měli jsme se potkat někde na Václaváku, což je samo o sobě dost neromantické místo. Když vezmete v potaz hromadu někam spěchajících lidí, řev, přežvykování hamburgerů za chůze a tu a tam bezdomovce, dokresluje to typicky pražskou atmosféru.

Dali jsme si sraz tam, ale záměrně jsem si stoupla pár kroků dál od místa, kde jsme se měli sejít, abych si ho prohlédla, než se setkáme. Ne, že bych chtěla utéct, ale styl chůze a obrysy postavy už samo o sobě něco řeknou. A potom tam přišel.

Měl hubenější postavu a vypadal jako typický manažírek v černém kabátě a s kufříkem. Nezachránily to ani brejličky, pro které mám jinak slabost. Nevypadal vůbec nějak špatně, ale asi znáte takový ten pocit, když někdo vypadá skvěle, ale nějak tak není váš typ.

Co v takových situacích dělat? Otočit se a odejít? To by bylo asi nezdvořilé, i když. Každopádně jsme se oslovili a měla jsem vedle něj dojem, že jdu někam na pracovní schůzku. A dost možná přišel z pracovní schůzky, ale nedalo mi to - vypadali jsme vedle sebe jak Pat a Mat. Tahle vizuální stránka věci je hodně zajímavá, protože barevné chlupaté návleky a strakatou bundu jen tak někdo nemá - mimo mě. Nebo je to jenom jakýsi pocit vždycky ve chvíli, když jdu s někým takhle formálně oblečeným.

Kam s ním, když ne do pryč?

Zapadli jsme po dlouhém hledání kaváren a hospod do druhého patra jakési bageterie, proti které byla shodou okolností kavárna Louvre. Dali jsme si dva čaje. Tak jsem poznamenala, že ta kavárna naproti je na mě hrozně drahá, i když jsem neměla páru, kolik tam co stojí a byla jsem tam maximálně jednou. Souhlasně přikývnul a trochu si oddechnul, takže to asi bylo k věci. Potom jsme na sebe koukali a byli zticha.

Zeptala jsem se, jak dlouho už se seznamuje. To bylo očividně příhodné téma. Podíval se na mě, usrknul si čaje a začal vyprávět o svých seznamovacích příhodách. Měl přítelkyni, která byla údajně strašně fajn a bylo mu s ní naprosto báječně, ale měla jednu vadu. Cvičila gymnastiku. Ale ne tak, že by si třeba jednou, dvakrát do týdne zacvičila. Byla na tom sportu závislá a věnovala mu prakticky každý den a každou volnou minutu.

Nakonec to došlo tak daleko, že přestože bydleli od sebe pár minut cesty, nebyla ochotna vyměnit svou milovanou lásku ke sportu ani za jednu schůzku s ním. Takže se klidně neviděli třeba dva týdny. A tak ji jednoho krásného dne pustil k vodě, neb už to bylo i na něj moc. Láska ke sportu byla pro ni zjevně přednější než on.

Ale tohle nebyla úplně poslední špatná zkušenost. Říkal, že chodil se ženou, které bylo něco přes třicet let. Měli spolu cca měsíční známost. Bylo mu prý divné, že se ani po měsíci nemá k nějakým postelovým hrátkám. Na to jsem namítla, že přece není povinností na to hned skočit. Jenže ona mladá žena mu prozradila, že je ještě panna. A to bylo pro něj zřejmě něco, přes co se nedokázal přenést.

Je to stará panna. To je divné

Protestovala jsem, že je přece pěkné, když je ještě takhle dlouho žena pannou a že by měl být naopak rád, že se dostal do role muže, který by pro ni byl ,,ten první”. On dopíjel čaj a vážně se na mne podíval. ,,No jo,” odvětil. ,,Jenomže co čekat od takové ženy, pro kterou je ve třiceti letech všechno poprvé? Dá se očekávat, že se mnou zůstane navěky? Ne,” řekl a zavrtil hlavou. ,,Ženská, která je takhle dlouho panna, vyzkouší prvního partnera a pak se tzv. roztrhne pytel a ona bude chtít zkoušet další.”

Tahle teorie mne tehdy úplně nenadchla. Sympatizovala jsem s tou třicetiletou ženou, která mu vlastně po měsíční známosti projevila důvěru a svěřila se mu. Není to přece jen upřímnější a přiznanější přístup, než kdyby s tím čekala až do první noci? Zdálo se mi, že měsíční známost přece ještě není tak dlouhý vztah, aby už po takhle krátké době mohl druhou stranu hodnotit. I když ono ,,zkoušení” a experimentování je samozřejmě k zamyšlení.

Vrátili jsme se k našim čajům. Měli jsme oba dopito a on se po mne nervózně díval a jako by se bál, že si budu chtít objednat další. Probrali jsme ohledně prvních schůzek a seznamek všechno možné, od toho, že na seznamkách jsou samé škaredé ženské až po to, s kolika ženami se kdy, jak a proč rozešel. A tak nějak nezbývalo, než rozlousknout naši schůzku. Když to přišlo, ani jsem nebyla překvapená.

,,Budeš se mnou spát?,” zeptal se. Vzhledem k uplynulé konverzaci jsem něco podobného očekávala, ale stejně mě tahle otázka v rámci první schůzky trochu šokovala. Nebo ne šokovala. Koukala jsem se na něj a najednou nevěděla, co na to říct. Pořád na mne tak zaujatě zíral a očekával odpověď. Tak jsem odvětila: ,,Ne.” Na tuhle odpověď dodal, že tedy není co řešit. A nebylo.

První schůzky jsou výbornou psychologickou reflexí. Myslím, že by se měly zavést na oboru Psychologie jako povinná odborná praxe.