Černá díra ukázala svou sílu: Něco takového bychom Zemi určitě nepřáli
Černé díry fascinují i ty z nás, kteří se o vesmír příliš nezajímají. Jsou pro nás opakem životodárného Slunce, místem smrti mnoha vesmírných těles. Skončí tak jednou i naše Země? Osud by to nebyl záviděníhodný. Vědci nedávno znovu pozorovali, jak takový proces probíhá. A není to nic, co bychom chtěli zažít.
Astronomové, kteří spolupracují na projektu Mise Small Explorer, která funguje v Kalifornii pod hlavičkou Caltechu, již delší dobu postupně zpracovávají data, jež jim dodává kosmická loď, postavená společností Orbital Sciences Corp. pro NASA. Kromě toho ale neustále analyzují také obrázky, získané pomocí mnoha dalších dalekohledů.
Jak to všechno funguje?
Sledování dosud jen málo probádaných končin vesmíru postupně přináší svoje ovoce a jednou z velmi sladkých odměn za tuhle práci byla možnost sledovat “krmení černé díry”. Tedy proces, při kterém tento vesmírný objekt pohltil planetu, jež se dostala nebezpečně blízko. Pohled to byl zajímavý, ale jen z opravdu velké vzdálenosti.
Co vesmír uchvátí...
Byly to právě vesmírné teleskopy, které vědcům umožnily sledovat smutný proces zániku hvězdy, kterou doslova roztrhala černá díra. Stalo se to ve vzdálenosti čtvrt miliardy světelných let od naší Země v docela cizí galaxii. Nešlo přitom o první pozorování takového chování vesmíru, ale při každé podobné příležitosti mají astronomové příležitost posunout svoje znalosti zase o kousek dál. Jak to bylo tentokrát?
Vesmírná show
Proces, kdy černá díra pohlcuje jiný vesmírný objekt, je pro astronomy neobyčejně přitažlivý, už jen z toho důvodu, že se ve vesmírných časových měřítcích odehrává opravdu velmi rychle. Jde o týdny, maximálně měsíce, po které vědci pozorují, jak černá díra manipuluje objektem, který se “rozhodla” zlikvidovat. Celou vesmírnou show přitom provázejí neuvěřitelné světelné efekty, změny energetických toků a spousta dalších úchvatných momentů.
Deset milionů Sluncí
Pomyslným ringem, v němž svedli boj o život vesmírní soupeři, se stala vzdálená galaxie, v jejímž středu se nachází černá díra. Není to žádný trpaslíček, její hmotnost bychom mohli vyvážit přibližně deseti miliony Sluncí, jde tedy podle vědců o poměr připodobnitelný k bowlingové kouli a Titaniku. A právě k tomuto obru se nebezpečně přiblížila hvězda, která na svoji vesmírnou neopatrnost brzy šeredně doplatila. Neuvěřitelná přitažlivá síla obrovské černé díry zapracovala, ale přece jen působila více na přivrácenou než na odvrácenou stranu hvězdy.
Z hvězdy nezbylo skoro nic
Jaký byl následek takového rozdílu? Hvězda se pod vlivem takové síly roztáhla natolik, že z ní brzy nezbylo nic jiného než dlouhá linka horkého plynu, obíhajícího černou díru jako voda, směřující do odtokové trubky. V této fázi mohli vědci pozorovat nejen tak zvanou korónu - tedy oblak horké plazmy, viditelné světlo, ale také ultrafialové a rentgenové záření.
Cesta k singularitě
Celá událost proběhla během pouhých sta dnů. Po této době už nezbylo z původní hvězdy nic, co by stálo za řeč. Stala se součástí černé díry, odkud není úniku, protože gravitace je tady tak ohromná, že ani světlo nemá šanci se jí vymanit. Zbytky planety se tak přibližují stále více centru černé díry, vplouvají do stále zakřivenějšího prostoru až k tak zvané singularitě. Ani samotný pohlcovaný objekt a ani případní jeho obyvatelé už ale o svém osudu nemusí přemýšlet. Veškerá hmota je důsledně rozložena na atomy.
Tohle zažít nechceme
Jde samozřejmě o velmi zjednodušený popis nesmírně složitých procesů, k jejichž skutečnému pochopení budou i sami vědci potřebovat ještě mnoho studia a výzkumů. Z pozorování tohoto vesmírného příběhu ale můžeme odvodit i případný podobný konec naší planety - vždyť i v naší galaxii taková místa číhají a jedna z černých děr je dokonce natočena přímo k Zemi (aniž bychom se museli nyní jejího působení obávat). Země by se v takovém případě ocitla na dráze, podobné řece, směřující k vodopádu - původně poklidná “plavba” vesmírem by se po dosažení hranice černé díry změnila v děsivou jízdu na horské dráze, kterou bychom si už ale neužili.
Podle jedné z teorií bychom se všichni vinou nemyslitelné radiace vypařili podobně jako v epicentru jaderného výbuchu. Jiné předpovědi hovoří o “špagetizaci” všeho, tedy natažení veškerého pohlcovaného materiálu, až na atomární hranici. Ať už by se s námi stalo cokoliv, poslední opravdu velký ohňostroj na připomínku konce naší planety bychom už rozhodně pozorovat nemohli.
Zdroj: NUSTAR, Caltech, NASA, Astrophysical Journal
KAM DÁL: Čeština je plná kuriozit. Třeba rekordní věta složená jen ze souhlásek je o zlomení jazyka.
