Diktátor Tito v Praze: Noční můra Stalina se sešla s Dubčekem, soudruzi nechápali
Diktátor Jozip Tito se rozhodl ukázat Sovětskému svazu záda a překvapivě mu to vyšlo. Jeho socialistický režim zvolil nezávislou cestu a na Stalinově žebříčku nepřátel byl na prvním místě. Dodnes je v zemích bývalé Jugoslávie vnímán velmi kladně a i Československo má na tohoto partyzánského hrdinu svou významnou vzpomínku.
Československo v čele s Alexandrem Dubčekem provokovalo Moskvu. Výhrůžné vzkazy ze Sovětského svazu nikdo nechtěl slyšet a občané si užívali období do té doby nevídané. Jedním z vrcholů pražského jara byla také návštěva Jozipa Broze Tita, který dorazil do Prahy 9. srpna 1968.
Jen pár dní před vpádem sovětských vojsk upozornil Dubčeka, že jejich tempo rozvolňování může mít fatální důsledky a je třeba polevit. Po jednání s československými politiky uspořádal tiskovou konferenci: „Nemusím jistě připomínat, že v situaci, kdy Hitler připravoval svůj úder proti Československu, se v Jugoslávii hlásily tisíce dobrovolníků na pomoc vaší zemi. Tyto dávné sympatie se nyní ještě více upevnily,“ řekl. Soudruzi ale jeho varování nepochopili, nebo ho ignorovali. Ukázalo se, že Tito měl pravdu. Jak se mu ale vlastně podařilo vytvořit nezávislost na Sovětském svazu?
Zbavit se Tita?
Neposlušnost se v těchto dobách trestala smrtí. Partyzánský hrdina Jozip Broz Tito se rozhodl využít faktu, že Jugoslávie z velké části uspěla na konci druhé světové války bez zásadní pomoci Sovětského svazu.
Rudá armáda nebyla ta, kterou lidé oslavovali v ulicích. Oslavovaným byl právě Jozip Broz Tito. Mohl si tak dovolit vyskakovat i na tak brutální osobnost, jakou Stalin bezesporu byl. Není tedy překvapením, že se ho chtěl sovětský vůdce zbavit.
Nezávislá zahraniční politika
Sovětský svaz svoje satelity obemknul silou a místní političtí představitelé byli jen ustrašení vazalové. Kdo se pokusil vzepřít, skončil na popravišti buď jako opravdový vzbouřenec, nebo jako oběť vykonstruovaného procesu. V Československu podobnou čistku, která měla vzbudit strach a bezmeznou loajalitu, odskákal Rudolf Slánský. Avšak ani prezident Klement Gottwald neměl jistotu klidného života.
Vzhledem k tomu, že většina zemí v područí Stalina nenašla odvahu se vymanit a vzepřít, je postava Jozipa Broze Tita o to unikátnější. Ten se totiž rozhodl vést nezávislou politiku Jugoslávie bez ohledu na to, co si Sovětský svaz přeje. Přestože bylo jasné, že diktátor z Moskvy nebude nadšen, Tito sázel na svůj vlastní kult osobnosti, a navíc lidem představil poněkud volnější režim, než byl režim obvyklý v jiných státech východního bloku.
Nedělejme si však iluze, že by Tito byl svatým hrdinou, který osvobodil a uchránil Jugoslávii před podvratným stalinistickým diktátem. Jeho pojetí komunismu mělo také své odpůrce, kteří mizeli v žalářích, případně o nich už nikdo nikdy neslyšel. Naštvat Stalina však znamenalo velký problém.
Atentát na Tita
Nejdříve se Stalin spokojil s výhrůžnou diplomacií. Když Tito i nadále prahnul po realizaci svého plánu, přistoupil k radikálnímu opatření. Stalin se rozhodl v roce 1948 Komunistickou stranu Jugoslávie definitivně vyloučit z Informbyra – tedy mezinárodní komunistické zahraniční organizace.
Diplomatické a hospodářské vztahy se tak ocitly na mrtvém bodě. Sovětský svaz označoval jugoslávské komunisty za špióny západu a Tito měl být odstraněn. Stalin se podobným způsobem zbavil ukrývajícího se exulanta, kterým nebyl nikdo jiný než Lev Davidovič Trockij.
Plán zněl jasně. Stalin neodpouštěl neposlušnost a byl údajně zcela posedlý touhou nechat Tita zavraždit. Jeho likvidaci měl vykonat najatý vrah Josif Grigulevič, který se měl úspěšně vydávat za kostarického diplomata pod jménem Teodor B. Castro. Grigulevič měl údajně zastupovat Kostariku ve Vatikánu a také se sešel se svou vyhlédnutou obětí.
Detaily vraždy se ladily v roce 1953 ve Vídni. Řešilo se, jestli má být Tito zastřelen, otráven jedovatým plynem z darované šperkovnice, nebo zda mají být v místnosti rozprášeny zárodky smrtelně nebezpečné plicní nemoci. Atentát jako vystřižený z filmů Jamese Bonda však utrpěl jednu zásadní trhlinu. Stalin zemřel – a to pravděpodobně zachránilo Titovi život.
Socialismus s lidskou tváří
S Chruščovem v čele Sovětského svazu už se vztahy s Jugoslávií radikálně zlepšily. V roce 1955 byla podepsána takzvaná Bělehradská deklarace, kde se obě země oficiálně zavázaly dodržovat vzájemnou suverenitu a nezávislost.
Titova Jugoslávie tak byla nadále zcela výjimečným příkladem socialismu s lidskou tváří, částečně otevřenými hranicemi, podnikáním, lepším zbožím a radikálně lepšími zahraničními vztahy. Nesmíme však zapomínat, že i Tito byl diktátor, který velmi tvrdě budoval svůj kult osobnosti.
Zdroj: Česká televize, Český rozhlas, Historie cs, wikipedia
KAM DÁL: Politici důchodce vždycky zachrání, klidně i na úkor jiných lidí. Potřebují jejich hlasy, říká ekonom.
