První Velká cena Mexika se jela kolem indiánského hřbitova. Pohřebiště bylo hned za moderními boxy
Na okruhu Autodromo Hermanos Ricardo y Pedro Rodriguez se poslední říjnový víkend pojede již podvacáté Velká cena Mexika mistrovství světa Formule 1. Trať situovaná nezvykle vysoko nad mořem tedy již něco pamatuje. Do kalendáře mistrovství světa Formule 1 se poprvé dostala roku 1963. Ohlédněme se tedy, jak to tam tenkrát vypadalo.
Vysoko položené město Mexico City se rozkládá na území bývalého vyschlého jezera a krajina je tam proto naprosto plochá. Již v 50. letech rozhodli lídři ohromné metropole, že svým občanům nabídnou moderní možnost sportovního vyžití, a tak vznikl na východě města ohromný park a areál obsahující 48 fotbalových a 55 basebalových hřišť, 100 hřišt pro košíkovou, čtyři plavecké bazény olympijských rozměrů a k tomu bezpočet menších hřišťátek pro menší děti, šatny a tribuny.
Když pak Mexičané o něco později díky úspěchům bratří Rodriguezových „objevili“ i svou lásku k motorsportu, potřebovala země moderní autodrom. A ten našel své místo pod jménem Magdalena Mixhuca Circuit právě ve zmíněném gigantickém sportovním areálu. Soudobé jméno dostal na počest bratří Rodriguezů až roku 1979.
Na zkoušku a hned výborně
Evropská elita Formule 1 na této pět kilometrů dlouhé trati bez jakéhokoliv převýšení poprvé nastoupila roku 1962. Tehdy se ještě jednalo o závod, který se nezapočítával do mistrovství světa. FIA prostě chtěl nejdříve vyzkoušet, jak si Středoameričané s takovým podnikem poradí a co Formuli 1 nabídnou. Nestačili se divit: Trať a především budovy ředitelství a boxů byly to nejlepší, co se tehdy ve světě motorsportu vyskytovalo.
Britští novináři nevěřili svým očím, když viděli, že každý tým má k dispozici vlastní zděný box do kterého se snadno vešly tři vozy. Tyto garáže/boxy měly jakoby samozřejmě přívod elektřiny, stlačeného vzduchu a vody. Stejně tak patřil k jejich vybavení moderní ponk. K tomu se každá z garáží dala zamknout. Za boxy se nacházel rozlehlý asfaltovaný areál, kde mohli účastníci své auta zkoušet. Tohle z Evropy, kde týmy většinou laborovaly někde na louce, v blátě a pod širým nebem podél startovní rovinky, prostě neznali.
Vyhněte se posvátným místům!
A byla tu ještě jedna zvláštnost, která se v Evropě na závodních tratích jen tak neviděla. Pozemky pro celý zmíněný sporovní komplex odkoupila (nebo lépe řečeno zabrala) mexická vláda jistému kmeni indiánů, kterému bylo slíbeno, že se bagry vyhnou jeho posvátným místům uctívání a hřbitovu. A tak se přihodilo, že se hned za moderními boxy nacházelo kamennou zdí obehnané území, na kterém se zmíněný hřbitov nacházel.
Trať měla již tehdy v zásadě stejný charakter jako dnes. Velmi dlouhou rovinku, po které následovala zatáčkovitá sekce, pro kterou měli jezdci již před 56 lety hanlivé označení „Mickey-Mouse section“. Kolo tehdy ovšem ještě uzavírala obávaná rychlá zatáčka Peralta. Problematická byla – jak pro stroje, tak pro lidi - i nadmořská výška města. Domorodci sice tvrdili, že si na ni lidský organismus během sedmi dní zvykne, to už ale byli jezdci Grand Prix zase na cestě domů. Lehčí to měli technici s nastavením motorů.
Smrt během prvního víkendu
Z čistě organizačního hlediska se „zkušební“ podnik roku 1962 povedl (víkend ovšem stál život domácí hvězdu Ricarda Rodrigueze). A tak se Mexičanům roku 1963 dostalo statusu mistrovství světa. Pořadatelé mohli být na „jejich“ Grand Prix patřičně hrdí. Vyznamenáním pro ně byla již samotná skutečnost, že si žádná z předních stájí šampionátu nenechala start na jejich hypernoderní trati ujít.
Do Mexika přicestovala karavana Formule 1 z USA, kde tři týdny předtím hostovala v nevlídném Watkins Glenu a jistě se těšila na změnu podnebí. Hvězdy cirkusu dokonce využily přestávky mezi závody ke krátké dovolence v Acapulcu, kde si Graham Hill pokazil žaludek a „Montazumova pomsta“ se od té doby stala obávanou „nemocí“ Evropanů v Mexiku. Nastoupily silné tovární týmy Ferrari, Lotusu, BRM, Brabhamu a Coopera a společně s několika soukromníky vytvořili pole 22 vozů.
Dva lokální matadoři mezi elitou
V kvalifikaci se časem 1min 58,8 s jasně prosadil hvězdný pilot Colina Chapmana, Jim Clark před Johnem Surteesem na Ferrari, věčnými mezi-sprinty na záchod handikapovaným Grahamem Hillem na BRM a Danem Gurneyem na Brabhamu.
Tehdy bylo zvykem, že k radosti domácího publika v podnicích Grand Prix hostovalo vždy několik domácích borců dané země. Ani v Mexiku tomu nebylo jinak – startovní postavení obsahovalo i dva lokální matadory: Moisese Solanu na 11. a Pedra Rodrigueze na 20. místě. Solana si zaplatil za soukromý BRM týmu Centro Sud, zatímco si Rodriguez pronajmul vedle továrních jezdců Clarka a Taylora třetí Lotus Climax. Chapman měl toto šasi s sebou jako náhradu – a teď mu ještě hezky vydělalo.
Mimo Mexiko zcela neznámý Solana svým výkonem tedy pozitivně překvapil, zatímco Rodriguez (bratr před rokem zesnulého Ricarda) ani neměl šanci ukázat svůj nesporný talent. Jeho motor se rozbil hned po několika kolech tréninku a zbývající čas před závodem ho mechanici Lotusu dávali po jednotlivých součástkách, které si z části vypůjčili od jiných týmů, zase dohromady. Jiný Climax V8 s sebou tým Lotus tehdy neměl. Hotovo měli Chapmanovi mechanici ve čtyři hodiny ráno v den závodu.
Závody, na které se brzy zapomene
Před startem se piloti představili publiku z kabrioletů Ford a po příjezdu do boxů každému z nich potřásl pravicí sám mexický prezident. Nad tratí bylo zataženo, meteorology ohlášený déšť se ovšem nekonal, spadlo pouze několika kapek.
Jim Clark vystartoval – jako obyčejně – perfektně a z prvního kola se vrátil před Surteesem, Gurneyem, McLarenem a Gintherem. Grand prix Mexika roku 1963 neměla do dějin Formule 1 vejít jako nezapomenutelný nervák. Clark s přehledem držel své první místo až do cíle. Jednalo se o jeho šestý triumf sezony, ke kterému přidal o dva měsíce později v East Londonu i sedmý. Vyhrál tedy 70 % velkých cen sezony a s přehledem se stal mistrem.
Za ním se hned úvodem dostal Gurney před Surteese. V 19. kole pak zavítal bývalý mistr světa motocyklů Surtees do boxů. Jeho vůz silně nedotáčel, čemuž hodlala Scuderie Ferrari čelit vypuštěním trošky vzduchu ze zadních pneumatik. Johnovo Ferrari ale po tomto „sofistikovaném“ zásahu již nechtělo naskočit...
Ani Gurney neměl štěstí. Vynechávajícímu motoru čelil tím, že zapnul čerpadlo rezervní nádrže. Mechanici ale jeho Brabham toho dne rezervní nádrží nevybavili, a tak čerpadlo chrlilo benzín přímo na jezdcovy nohy. Teprve v boxech dokázali vše urovnat, Američana to ale připravilo o jisté druhé místo.
Clark během 65 kol závodu předjel o kolo všechny soupeře, až na druhého Brabhama a třetího Ginthera (BRM). Nejel tedy jako turista. Jeho nejrychlejší kolo závodu bylo dokonce o 0,7 s rychlejší než čas, který mu stačil k pole-position. Závod absolvoval průměrem 150,125 km/h.
Ani domácím se nedařilo
A domácí hvězdy? Rodriguez zastavil s kouřícím vozem ve 26. kole. Držák tlumiče a horní rameno zadního závěsu se odlomily od šasi a jeho Lotus se proto v zatáčkách podivně vlnil. Solana zastavil svůj zaolejovaný a doutnající BRM několik kol před cílem v boxech. Vůz zjevně ztrácel mazivo a silně se z něj kouřilo.
Solanova rodina se sice strašně těšila na průjezd svého hrdiny pod šachovnicovým praporkem, majitel vozu Signor Dei mu ale s ohledem na pravděpodobnou brzskou explozi drahého agregátu zakázal znovu opustit boxy. Ani na pomalé čestné kolo tedy nedošlo...
