Hrabství Pembrokeshire na jihozápadě Walesu je známo tím, že se zde objevují četná hlášení o paranormálních aktivitách a výskytu UFO, včetně teleportace dobytka. G. L. Davies, který odsud pochází, napsal o podobných jevech několik knih. Vyhledává svědky a vyslechl též mnoho lidí, kteří byli přesvědčeni, že je uneslo UFO. Ufologové tvrdí, že většina mimozemšťanů to s námi myslí dobře a nemusíme se jich bát. To ovšem nebyl případ mladé ženy, kterou Davies kvůli ochraně soukromí přejmenoval na Susan. Tvář této půvabné a inteligentní ženy prozrazovala, že v sobě nese zátěž nepřiměřenou svému věku. Velice si přála, aby byl její příběh zveřejněn a lidé se dozvěděli, co strašného se v našem světě děje. Z jejího vyprávění na nás dýchne čirý děs. Jako by sám Hieronymus Bosch čerpal inspiraci pro své obrazy pekelných výjevů z míst, která navštívila.
Když jdou ufoni po vás
Toho, že jí svou nežádoucí pozornost věnují mimozemšťané, si Susan povšimla o nějakých pět let dříve. Jednou se svými kamarádkami z univerzity strávila noc na odlehlé farmě. Bylo jim kolem dvaceti, život byl zábavný, a tak popíjely a bavily se o chlapcích. Náhle celý dům osvětlilo něco, co vypadalo jako světla z reflektorů aut. Poté se dům ponořil do tmy. Když se pak Susan probudila uprostřed noci, zahlédla, jak se v pokoji někdo pohybuje: malá, štíhlá postava, která na ni zírá. Pes se na ni vrhl, ale záblesk světla ho okamžitě zneškodnil, pak další zablesknutí a zvíře navždy někam zmizelo.
Když z vás vysají život
Susanin život se prudce zhoršil. Trápily ji zdravotní potíže: křečovité bolesti v žaludku, ostrá bolest za očima, krev se jí spouštěla z nosu. Dny prožívala v depresi a úzkostech, svět jí připadal šedivý, jako by ho obklopovala studená mlha. Vše jí připadalo nereálné, cítila se jako pod vlivem neznámé drogy. S přítelem se rozešla a ztratila i přátele.
A ufoni jí nedali pokoj. Susan v té době bydlela u tety, která měla psíka. Jednou v jejich blízkosti uviděla podivné tvory. Byla to jakási prasátka nebo světélkující medúzy cibulovitého tvaru, které z místa své hlavičky vysunuly tenké pramínky chapadel a zastrčily je tetě do nosu, další do tváře psíka. Něco do nich vkládaly, nebo naopak z nich vysávaly. Teta i pejsek pak rychle začali chřadnout a nedlouho poté zemřeli. Možná se tyto hrůzné medúzy živily i na Susan – to by vysvětlovalo její neustálé bolesti a slabost.
Strašidelné sny
Stále se jí opakoval jeden hrozný sen. Jde a nějaký černý muž bez tváře ji drží za ruce. Náhle zezadu vše osvítí světlo. Utíká a ocitne se na ulici ozářené vánočními světly, vše pokrývá hluboký sníh. Vstoupí do osamělého baru a v zrcadle vidí, jak ke stolečku přichází její zesnulá babička… Pak hudba zhasla, opět zasvítily reflektory a ucítila nesnesitelnou bolest, jako by ji něco z hlavy vysávalo. Pak se ocitla v kině. Neznámí tvorové jí promítali jednou katastrofické vize toho, co se odehraje v jejím rodném kraji, jindy surrealisticky bezcitný pohled na mravence, jak porcují uloveného pavouka, a další hrůzy. Inteligence, jež dokázala manipulovat s její myslí, se ji snažila přesvědčit, že jsme krutá rasa, která ráda zabíjí a ničí.
Nástup do koncentráku
A pak jednou, když Susan zastavila auto na opuštěné silnici, ji zalila vlna rudého světla. A náhle byla pryč. Když přišla k sobě, zjistila, že špinavá a nahá prochází vysokou travou. Po cestě potkávala další nahé ženy: mladé, staré i malé holčičky. Hnány nějakým stádním instinktem všechny tiše a tupě kráčely směrem k rudé záři na horizontu. Nebylo to jako sen, vše bylo velmi živé a skutečné.
A vtom je něco vcuclo a vystřelilo vzhůru. Ocitla se v nějaké obrovské hale, kde již třídili tisíce nahých žen jako v koncentráku. Řídili to tu jacísi „mistři živočišné výroby“: černé, vychrtlé bytosti bez tváře. Malé létající stroje posypávaly lidské oběti kapičkami nějakého sedativa a odklízely „padlé kusy“. A opět ta cibulovitá prasátka, která se tu živila energií z dětí, nemocných a umírajících.
Podlaha byla pokryta čímsi organickým, vše páchlo močí a výkaly, potem a nemocemi – lidství obnažené na základní funkce. Za výkřiků hrůzy a agónie hnali ženy do různých sekcí.
Na lidských jatkách
Nejhrůznější byl pohled na výrobní pás s částmi rozporcovaných těl. V jeho centru se nacházela spousta různých trubiček a nešťastnice se jim snažily uniknout, ale chapadla je náhodně vybírala a prováděla s nimi rychlou „lékařskou prohlídku“. Pokud ještě za něco stály, nechala je být, ty méně šťastné ale okamžitě „sklidila“. Hadičky naplnily těla žen, roztrhaly je, vysály každou kapku a zbývající uzlíček kůže a kostí umístily na jiný pás. Desítky žen byly takto vmžiku rozčtvrceny.
Susan měla štěstí. Ženám z její sekce pouze zavedli do krku a genitálií trubičky – a opět odsáli vzorky nebo do nich něco vložili. Vyděšenou Susan napadlo, že si pro ně zase přijdou, až to něco v nich vyroste, a pak je opět k něčemu použijí, a jakmile je už nebudou k ničemu potřebovat, poslouží si aspoň mrtvým tělem. Viděla i další hrozné věci: inseminaci, líheň dětí, které byly hned odebrány matkám, a ty pak byly dojeny jako krávy…
Kam se lidé ztrácejí
Susan se nakonec probudila u svého auta. Ležela nahá, hromádka šatů byla položená u dveří vozu. Oblékla se a usedla do auta. Zjistila, že podle našeho času uběhly tři minuty. Bytosti ji nechaly být. Pro tentokrát.
Susan je přesvědčena, že tito nehumánní tvorové jsou o tisíce, ne-li statisíce let vyspělejší a my jsme pro ně něco jako zvířata. Nemáme proti nim nejmenší šanci, dokážou ovládat čas, prostor i naše myšlení. Proč nás konzumují? Snad aby měli pocit, že žijí zdravým životním stylem. Nebo pro své domácí mazlíčky? Jestliže se k nám vyspělejší tvorové chovají, jako bychom byli zvířata, měli bychom se zamyslet nad svým vztahem ke zvířatům. Není divu, že se Susan po této zkušenosti stala vegankou. Únosy mimozemšťany podle ní vysvětlují, proč se tolik lidí pohřešuje. Jenom ve Spojených státech se každoročně ztratí půl miliónu lidí mladších 21 let.
Až přijde čas sklizně
Těžko si představit nešťastnější ženu než Susan. V době, kdy vydávala své svědectví, žila v naprostém osamění a anonymitě nenápadného sídliště. Ví, že lidé by jejímu příběhu nevěřili a považovali by ji za blázna. Stále se probouzela strachem z toho, že si děsuplní „pastýři“ pro ni můžou kdykoliv přijít a odvést ji na porážku. „Sklidit“ ji jako zralou kukuřici z pole. Nenavazovala žádné bližší vztahy s lidmi, aby se nikdo pro ni netrápil, až se to stane a ona beze stopy a navždy zmizí jako tisíce žen i mužů na celém světě.
Zdroj: G. L. Davies Harvest: The True Story of Alien Abduction
